,,Calo, jsi to ty?" Zeptal se bratr z telefonu. ,,Jo... jo jsem," vydechla jsem a na tváři se mi spouštěly slzy. ,,Kde seš? Pátrá po tobě půlka státu." Pronesl vyděšeně. Chybím mu. ,,To ti nemůžu říct promiň, sama nevím, kde jsem, ale stáhněte to pátrání. Já... já... vrátím se někdy. Neboj se o mně. Zavolala bych ti dřív, ale nemohla jsem." Pronesla jsem a u toho plakala. Ráda jsem ho znovu slyšela. ,,Máma je mrtvá. Měla autonehodu." Pronesl po chvíli ticha. zalapala jsem po dechu. ,,Třeba se ještě ozvu." Dostala jsem ze sebe a zavěsila telefon. Svezla jsem se po stěně na zem. Začala jsem hystericky brečet a kopat kolem sebe. ,,Co se děje? " Zeptal se mně Mike, který přiletěl do pokoje. ,,Nech mně být chci být sama!" Ječela jsem a během slov dělala zástavu na nádech. ,,Otevři ty dveře!" Zařval Michael. Houpala jsem se dopředu a zpět, furt jsem ale strašně brečela a hluboce a přerušovaně dýchala. ,,Nech mě o samotě!" Vykřikla jsem. Chvíli se nic neozývalo, ale na jednou se rozletěli dveře, ve kterých stál Mike. ,,Tohle jsi přehnala na mně teda takhle drzá nebudeš! Hostím tě tady, můžeš si i vycházet, staráme o tebe!" Vykřikl a mě přejel mráz po zádech. Schytala jsem facku a spadla na zem. ,,Budeš tady do tý doby dokud se neuklidníš!" Dodal důrazně a fláknul dveřmi, které ještě zamkl. Chytila jsem se za tvář, která mě štípala, byla to pořádná facka. Proč jsem se neproměnila, když v lese to šlo? Proč? Všechno mě bolelo. Po čtyrech jsem vlezla do postele a během chvíle usnula.
,,Ahoj mami!" Zavolala jsem na svou mamku, která stála o kus dál.
,,Ahoj zlato, musím ti něco říct," odpověděla mi a přiblížila se
,,Je mi líto že jsem musela odejít, ale netruchli pro mě, mám se líp. Je mi líto že jsem nikdy nebyla takovou matkou, kterou jsi potřebovala.Nebyla jsem ti oporou, naše hádky s tvým otcem jsme házeli na tebe, dohnali jsme tě v dospívání skoro až do blázinec, nikdy jsem tě neobjala, nepohladila a neřekla mám tě ráda.
Mrzí mně to a už to nepůjde vrátit, ale věř že jsem tě vždy milovala a nikdy bych nedopustila, aby se ti něco stalo. Máš velké tajemství , které musíš chránit. Lidi tě nebudou chápat budou se tě bát. Nebuď z toho daru naštvaná, je unikátní a jakmile ho přijmeš budete fungovat jedna jako druhá. Jako yin a yang."
S těmito slovy odešla, zůstala jsem tam jenom stát a z očí mi tekly slzy, tohle jsem vždy od ní chtěla slyšet...
Prudce jsem sebou trhla. Stále v tom pokoji, v té posteli. Co byl ten sen? Opravdu za mnou byla? Nebo to byla nějaký výplod fantazie? Poslední rozloučení? Nevěděla jsem co si mám myslet. Chtěla jsem ven, chtěla jsem znova pocítit ten požitek z toho běžet si volně, nespoutaně. Přešla jsem ke dveřím a začala lomcovat klikou, chtěla jsem ven. ,,Dělej otevřete ty dveře!" Volala jsem. Cítila jsem tlak v hlavě. Lepší zrak, sluch i čich. Stal se ze mě vlk. Proč teď? Dveře se rozletěli a v nich stál Michael, lekl se a rychle ucukl stranou. Zavrčela jsem a vycenila zuby. Mike stihl těsně uskočit. Seběhla jsem schody, chtěla jsem utéct ven, jenže mi to zarazila pálící rána do boku. Svalila jsem se k zemi a změnila se na člověka. Povalila jsem se na záda a zmítala se bolestí. Na schodech u zábradlí stál Michaela se zbraní v ruce a stále na mě mířil.
