SNY A NOČNÍ MŮRY(fanfikce Nik Tendo)✔️

epilog

Dominik

Nedokážu uvěřit tomu, že už to je deset let. Čas nesmírně rychle utíká a já to přestávam stíhat. I za tu krátkou dobu se toho stihlo hodně změnit. Tehdy, před deseti lety, jsme se ze ztráty nenarozenýho dítěte docela rychle oklepali. Bylo to těžký, ale vzali jsme to tak, že se to prostě mělo stát a zkoušeli jsme to dál. Během toho jsme se i vzali a na ten den vzpomínam nejradši. Pamatuju si, že jsem tehdy vůbec nebyl nervózní, ačkoli mě na to Martin připravoval.

Stojim u oltáře a zhluboka se nadechnu. Pořád čekam, kdy mě obalí nával stresu, ale ten zatim nikde. Najednou se rozezní hudba a na cestičce mezi židlemi se objeví Nora. Má na sobě úžasný bílý šaty. Jsou celý z krajky a podšívka zakrývá jenom to, co musí. Zbytek kůže jí zpod látky prosvítá a vypadá v tom sexy. Vlasy má spletené v drdolu a na hlavě věneček ze světle růžových kytiček a perfektně jí ladí ke svatební kytici. Jednoduše působí jako víla. K oltáři jí vede její táta. I když z naší svatby neni uplně nadšenej, Nora trvala na tom, aby mi ji předal právě on. Jejich cesta se zdá nekonečná, ale nakonec se zastaví těsně u mě.

,,S těžkým srdcem, ti ji musím předat. Opatruj ji a cti."je jediný, co mi řekne a předá mi její ruku. Pouze kývnu a pak už se pohledem věnuju jenom jí. Oba se na sebe smějeme a ona se postaví naproti mě. Kněz začíná odříkávat to co má a pak je řada na našich slibech.

,,Noro, každým dnem mi dáváš víc důvodů tě milovat a utvrzuješ mě v již daných důvodech, proč tě milovat. Děkuju ti za všechno, co si mi kdy dala. Za naší úžasnou dceru a taky za rozum, kterej jsem dost dlouho postrádal. Za to všechno ti chci slíbit, že ti budu oddaným manželem. Budu tě ctít a snášet ti modré z nebe. Budeš ve mně mít pevné zázemí a budu ti ještě věrnější, než doposud. Miluju tě."je to definitivní. Nejsem řečník a teď se za svůj slib akorát stydim. Možná, že kdybych to mohl zarapovat bylo by to lepší. Sleduju Nory výraz. Směje se a u toho jí tečou slzy. Opatrně jí je setřu palci a můžeme pokračovat v obřadu.

Další z mejch oblíbenejch vzpomínek je adopce Laury. Bohužel ani po dvou letech se nám nepodařilo donosit nebo počít další dítě a už jsme z toho byli oba zoufalí, takže jsme se rozhodli pro adopci malé vietnamské holčičky o pět let mladší, než je Amálie. Holky si sedly neuvěřitelně rychle a Ami ji přijala za vlastní. V tu chvíli přišla další šťastná zpráva a to ta, že se Noře podařilo zase otěhotnět. Nedávali jsme tomu moc velký naděje, ale nakonec se nám podařilo donosit trojčata.

Už jsem ležel v posteli a čekal, až přijde i Nora, abychom mohli jít společně spát. Poslední dobou jí to dělá trochu potíže a vůbec se nedivim. Nevim, jak by bylo mě, když bych na sobě měl osmi kilovej kontejner.

,,Dominiku,"přišourá se k prahu dveří a snaží se popadnout dech.

,,Ano?"podívam se na ní zmateně.

,,Asi mi praskla voda."vyhrkne a já doslova vyskočim z postele rovnou do stoje a přiběhnu k ní.

,,To myslíš vážně?"

,,Jo. Vezmi kufr a já si na sebe zatím vezmu tepláky a triko. Sejdeme se dole v předsíni. Jo a ještě to jdi říct holkám."přikáže mi a začne hrabat ze skříně nějaký oblečení. Jdu teda do pokoje holek. Amálie ještě nespí, takže k ní potichu přijdu.

,,Musim teď s maminkou do nemocnice, protože se už bráškům chce ven. Jenomže s náma nemůžete, takže to tu musíte zvládnout samy. Zavolam strejdovi Pepovi, aby sem za váma přijel, jo?"zašeptam k ní. Vykulí radostně oči a začne výskat. Rychle ji uklidnim, protože o bdělou Lauru v tuhle chvíli vážně nestojim.