Aragorn and Legolas

Muž ze stínů

Bum!
Legolas sebou trhnul a probudil se. Na chvíli ho přepadla hrůza, že je ještě stále ve skřetím žaláři, ale poté uviděl své spící druhy a opět se uklidnil. Instinktivně hmátl po své dýce u jeho lože a tiše, jak to dokáží jenom elfové, se vyplížil před jeskyni. Naskytl se mu pohled na Aragorna s taseným mečem v ruce a ve svitu měsíce rozeznal a mrtvého skřeta s uťatou hlavou. Muž se otočil a promluvil: "To byl zvěd. Už se o nás zřejmě dozvěděli. Musíme pryč." Elf pokývl hlavou a šel probudit zbytek výpravy. I když se jim uprostřed noci nechtělo vstávat, tak se rychle sbalili a pod vedením Legolase, se vydali na noční cestu.

Strach z odhalení jim dodával sílu na cestu, ale i přes jejich snahu jít co nejsvižněji, se pohybovali mnohem pomaleji, než za denního světla. Naštěstí čas byl na jejich straně a za nějakou dobu pochodu, začínali vidět na cestu lépe. Čím dál se však posouvali dopředu, tím víc se zamotávali do spleti lesu. Za úsvitu zastavili na malém prostranství, aby si odpočinuli. Byli vyčerpáni a kvůli nedostatku spánku se každou chvíli ozvalo zívání, obzvlášť ze strany hobitů. Náhle zaharašilo křoví. Aragornova ruka bleskurychle sjela k meči u pasu, Gimli sevřel sekeru a Legolas zamířil šípem na keř. Vystoupil z něj bílý čaroděj. V ruce měl bělostnou hůl a bílé vlasy mu sahaly po ramena. Záře, která od něho pocházela byla tak jasná, že ho téměř celého zakrývala. Nebylo mu tudíž vidět do tváře. Hobiti jednohlasně vykřikli Saruman! Legolas vypustil šíp a muž s trpaslíkem se vrhli kupředu. Nez ale stačili napřáhnout zbraně k úderu stali se něco nečekaného. Aragorn náhle vyděšeně upustil meč na zem. Byl rozžhaven do ruda a Gimliho sekera jakoby mu vyskočila z rukou. Jejich chabý útok byl odražen a všichni couvli dozadu, čekajíc na to co se bude dít. Čaroděj roztáhl ruce a v oslnivé bílé záři, která se jako mlha rozplynula, v něm k jejich naprostému ohromení poznali Gandalfa. Ne šedého, ale bílého. "Gandalfe. To není možné. Padl jsi!" Vydechl ohromeně hraničář. Čaroděj se usmál a pokývl hlavou. "Ale vrátil jsem se. Prošel jsem nebem i peklem a nyní jsem zpět, abych vám stál po boku. Vidím, že okolnosti nabraly nevídaných směrů a proto vám jdu na pomoc." Pipin se rozesmál. "Já to věděl! Věděl jsem, že nás v tom nenecháš!" "Teď jsi bílý čaroděj místo Sarumana?" Otázal se Smíšek. "Ano, přesně tak. Jakmile se rada dozvěděla o Sarumanově zradě, odňala titul bílého čaroděje." "Je dobré tě zase vidět" pronesl s úsměvem na tváři elf. Gandalf kývnul, ale po chvíli zvážněl. "Nemáme mnoho času. Vše nyní závisí na Frodovi se Samem, ale i my musíme mnohé udělat. Nepřítelova vojska postupují velmi rychle a bojím se, že nás bude velmi brzy potřeba." Pohlédl přitom na Aragorna. "Dědic trůnu. Lidé budou potřebovat někoho za kým mohou jít." Zrcadlilo se mu v očích.
"Touto cestou se dostanete ven z Fangornu a přes planiny se dostanete do Edorasu."
Pipin se zarazil. "Počkej Gandalfe, ty říkáš půjdete. Chceš tím říct, že nepůjdeš s námi?" Čaroděj se zachmuřil. ,,Bohužel s vámi jít nemohu. Mám ještě jednu důležitou věc na práci, která nemá strpení. Brzy se ale opět shledáme." Usmál se.
,,Hobiti půjdou se Stromovousem. Už jste v tomto dobrodružství udělali mnohé. Můžete jít domů. Stromovous vás doprovodí. "
Jakékoliv námitky ze strany hobitů byly marné. Nikdo nebyl rád, že se opět rozdělují, ale neměli na výběr.
Hraničář si vzal ještě Gandalfa stranou a otázal se: ,,Je to tak zlé?"
,,Pulčíci musí zůstat dál od přímého dění. Blíží se válka Aragorne. Musíme varovat Rohan před hrozbou. Pipin se Smíškem se vrátí domů. Stromovous se o ně postará. Hraničář přikývl. Chápal Gandalfovo rozhodnutí.
Rozloučili se tedy a obě nově vzniklé skupiny se vydaly na cestu.
Gimli ještě chvíli hleděl za čarodějem a dvěma hobity, kteří se vzdalovali opačným směrem a pak se otočil a šel za svými druhy.

Když konečně vyšli z Fangornského lesa naskytl se jim pohled na rozlehlou planinu táhnoucí se kam až oko dosáhlo. Byla to ohromná úleva, protože kdyby nepotkali Gandalfa, tak by tam ještě bloudili mnoho dalších dnů. Po takové době strávené v lese si všichni připadali jaksi lehčí.
"Pokud si dobře vzpomínám, tak se nyní musíme vydat po této planině dvě míle na sever a tam narazíme na řeku. Od ní se vydáme mírně na východ a měli bychom dorazit do Edorasu." Opakoval si Gimli. "Ano, nějak tak by to mělo být" pokývl muž. "Vzhůru přátelé. Nemáme času na zbyt" zvolal elf a tak  vykročili rázným krokem vpřed.
I přes to, že to byla po tak dlouhé době příjemná změna prostředí, tak jít neustále po rovině a před sebou mít pořád stejný pohled nebylo příliš motivující. Přes den na ně svítilo přímé slunce a oni, zmožení vedrem, se plahočili pořád dál. V noci byla zase nečekaná zima. Bylo to mnohem víc vyčerpávající než čekali. Aspoň, že terén byl schůdnější a oni se tak pohybovali rychleji. Třetí den konečně dorazili k řece a odtud se měli vydat na východ do Rohanu. Toť byl zhruba jeden den cesty. 
Slunce však již zapadalo a oni se proto utábořit pod skalami. "Obhlédnu to kolem. Nemůžeme si být jisti, že je zde bezpečno" řekl Legolas a vydal se na průzkum. Aragorn na něj ještě s obavami hleděl. Nechtěl ho nechat jít opět samotného, ale Legolas byl dobrý bojovník a i přes ještě čerstvá zranění se dokázal ubránit. Aragorn ho zkrátka nemohl pronásledovat a hlídat na každém kroku. Rozložil si tedy lože pod balvany a opřel se o ně zády. Zavřel oči a přemýšlel. Byl by býval usnul, kdyby...
"Aragorne! Gimli! To musíte vidět." Volal elf a v očích měl děs. Hraničář se prudce zvedl až se mu zamotala hlava a spolu s trpaslíkem následoval Legolase.
Elf je vedl příkrou stezkou nahoru na jednu obzvlášť vysokou skálu. Když se konečně dostali nahoru, tak elf ukázal jedním směrem. Daleko odtud za hranicemi Rohanu bylo poznat jakési hemžení. Nějaký ohromný dav se posouval směrem k nim. ,,Sarumanova Armáda že Železného pasu" vydechl Gimli. Všichni hleděli na nespočet skřetích vojáků, se kterými se zřejmě dřív nebo později budou muset utkat. Slunce jim svítilo do zad a proto ten houf vypadal ještě hrozivěji.
,,Nemůžeme ztrácet čas spánkem. Musíme jít dál a varovat Rohan před hrozbou nepřítele."
Sotva rozložené vaky se zabalili a přátelé se rozeběhli na východ. Tentokrát byl čas proti nim. Museli spěchat, protože připravit vojsko na tak velký útok netrvá chvilku. Skřeti byli sice několik dnů cesty vzdálení, ale i tak hrál čas proti nim.
Slunce jim ještě půl hodinku svítilo na cestu, potom ale zmizelo a nahradil ho oslnivě zářící měsíc.