Aragorn and Legolas

Srst hebká jako samet

Kouknu na wattpad a říkám si, že jsem už dlouho nevydala pokračování. Jojo, tak to bude tak týden nebo dva. Ani prd. Skoro 2 měsíce!!! Hrozně se omlouvám to jsem opravdu nečekala. Už se to nestane. Slibuji.✌
Tak si užije kapitolku.

Trpaslík podal hraničářovi ruku a pomohl mu se zvednout. Nemohl si nevšimnout, jak zarudlé má Aragorn oči. Pro jednou však nic neřekl.
"Jsou... jsou pryč? Viděl jsi, kudy šli?"
Aragorn zavrtěl hlavou a měl ji přitom skloněnou k zemi. Gimli si těžce povzdechl. Ani jeden z nich nevěděl co říct. To co se událo v poslední necelé hodině, drasticky zasáhlo osud celé výpravy a dalo se jen těžko odhadnout co bude dál. Trpaslík si odkašlal a začal otírat cípem svého obleku svou zakrvácenou sekeru. Ve spěchu si ji zapoměl očistit.
Aragorn se cítil prázdný. Jediné co prázdnotu naplňovalo, byl nesnesitelný pocit viny. Náhle si připadal úplně bezbranný. Jako malý kluk uprostřed velkého neznáma.

Flashback:
"Aragorne pojď sem!" Zavolal na mladého prince jeho otec Arathorn.
Malý osmiletý chlapec přiběhl, v rukou držíc dřevěnou loďku. Jeho zvídavá očka kmitala z otcovy tváře na předmět, který držel v ruce. Byl zabalen v koženém pouzdře, takže Aragorn nepoznal co to je. Otec mu položil ruku na záda a ukázal mu směr kudy se vydali. Šli dolů z kopce, ale těsně před tím než vešli do vesnice, zabočili doprava přes malý dřevěný můstek přes řeku, co protékala vesnicí. Prošli křovím a ocitli se na louce, kde si chlapec často hrál se svým dřevěným mečem. Uprostřed louky byla dřevěná ohrádka, ve které hopkal malý zajíček.
Aragornovi se rozzářily oči. Přiběhl ke kralíčkovi, vzal jej do náruče a hladil ho po hebké srsti. Měl krásné zeleno-hnědé oči, které se upíraly na Aragorna.
Otec k němu přistoupil. Ve tváři měl zamračený výraz.
"Vrať ho tam", řekl příkře král, "ten není na mazlení. Král má svého koně, ne podřadné hlodavce."
Aragorn se na něj nechápavě zadíval.
Arathorn vytáhl z koženého pouzdra věc, kterou si s sebou přinesl. Až teď chlapec pochopil proč sem šli.
V očích se mu mihnul vyděšený výraz a sevřel zvířátko v náruči pevněji.
Král mu jej však vyrval že sevření a držel ho za uši ve vzduchu.
"Neslyšel si mě? Tohle není mazlíček".
S tím napřáhl k Aragornovi ruku s nožem. Chlapec nehnul ani brvou, jenom upřeně hleděl před sebe do prázdna. Král opět promluvil. "Aragorne  musíš se smířit s tím, že jednou budeš vládce této země a budeš vést vojsko do bitev, při kterých padne mnoho lidí. Čí život je důležitější? Lidský nebo zvířecí?"
Hoch však nevydal ani hlásku.
"Musíš umět vraždit a zabíjet. V životě to funguje, že buď ty, nebo on."
"Ale on není nebezpečný. Je to jenom zvíře". Řekl princ, ale hned svých slov litoval. "No jistě", odtušil král," jenom zvíře. Zbytečně zvíře. Úplně na nic." Zle se ušklíbl, ale nebyl to výsměch. Jenom holé zlo. Uchopil nůž pořádně do ruky a otočil králíčka bříškem k sobě. Aragorn tam stál a připadal si naprosto bezmocný a na nic. Kdyby chtěl, mohl by ho zachránit, ale co na to jeho otec? V tom uslyšel tiché vypísknutí a nůž a tráva se změnili v rudě červenou. Aragornovi se zalily oči slzami. "On si to prostě nezasloužil. Nechci si své dovednosti trénovat na slabších. Ne ne a ne".  Pomyslel si, ale nahlas to neřekl. Bál se.
Otec odhodil tělo na zem jako kus hadru a vzal Aragornovi z ruky dřevěnou loďku, kterou pevně svíral. "Synu. Ty máš být bojovník. Hrdina. Ne kluk z vesnice co si celý den hraje. Jsi můj syn. Jsi budoucí král tak se tomu tak zběsile nebraň." Král dokončil svou řeč a vydal se rychlým krokem zpět k hradu.
Tenkrát si hraničář připadal tak ubohý a zbytečný. Ještě týž den vyjel jeho otec na lov s přáteli. Když se však vrátil domů tak se chlapec dozvěděl, že byla skupinka po cestě napadena skřety, a že král dostal smrtelný zásah šípem do oka. Ještě tu noc zemřel.