Jako obvykle jsem zas nestíhal. Včera jsem byl už unavený, ale i přesto jsem musel ještě dobalit zbytek věcí, protože pochybuju, že by mi je mamka odvezla takovou dálku.
Nemotorně jsem otevřel oči a začal se ještě pod přikrývkou protahovat, chtěl jsem vyrazit brzo, abych tam někdy před odpolednem dojel, ale myslím si že, 5 minutová sprcha tomu neublíží. Těšil jsem se, ale i přesto jsem měl stále z toho divný pocit. Nové lidi, nové prostředí. Noví učitelé a taky nová pravidla. Ale i přes mé obavy, jsem si to chtěl užít. Přece jen nové věci jsou fajn ne?
Po sprše jsem opět zamířil do svého pokoje pro své oblečení, jenže do toho mi začal vibrovat telefon, který doteď ležel na konferenčním stolku na nabíječce.
"Copa chceš?"
"Ahoj Harry, jsem před domem, nechceš už sakra vylézt?, stojím tu půl hodiny."
"Jo jasně dej mi minutku, sejdu dolů."
S touto odpovědí jsem rovnou mobil zavěsil a začal se nasoukávat do svých elegantních světle modrých kalhot, z velice příjemné látky. Ne džínové. Džínové kalhoty pouze černé a to konec diskuze.
"Ah jsem moc rád, že si se ještě vstavil." Řekl jsem hned, když jsem vchodové dveře otevřel a Niall si ukradl jedno něžně obejmutí, které jsem mu láskyplně vratil.
"Ty debile, ty mi jako fakt odjíždíš?" Řekl mi když se ode mě odtáhl a zatím jsme mířili zpátky, kde jsem doteď byl. Tedy do mého skromného pokoje. Už teď jsem věděl, že tenhle debílek mi bude strašně moc chybět. Přišli jsme do mého pokoje a všechno se zdálo zvláštní. Měl jsem už skoro všechny kufry zabalené a můj pokoj poměrně prázdný. Ve skříni sotva pár kousků prádla, na stole by obvykle bylo rozhodně víc věcí.
Niall se rozhlížel stejně jako já po pokoji a zastavil se u fotek na mé nástěnce. Vidět ho, jak smutní nad fotkou, kde nám je oboum 2 roky a jsme opatlaní od čokolády, který jsme každý kdysi dostali, mě bolelo. V ten den jsem ho vlastně viděl poprvé. Naše mamky, kamarádky ze střední si usmyslili že nás oba seznámí a hele? Už je to 18 let a od té doby jsme od sebe nebyli snad ani na krok. Byl to můj kamarád na život a na smrt. Věděl o mě všechno a já také. Nejdéle, co jsme se se neviděli, bylo asi 2 týdny, když jsem jel s rodinou na dovolenou. Byl to strašný pocit nemít ho u sebe. A teď ho opouštím a minimálně do Vánoc ho neuvidím.
"Mohl bych jet s tebou?" Řekl Niall a já musel párkrát zamrkat, abych se vrátil zpátky do reality. Podíval jsem se na něj s udiveným výrazem, že nechápu co se snaží říct. "Myslíš, že bych mohl jet s vámi na tvoji školu? Že by jsme to omrkli spolu, pomohl bych ti vybalit a tak." Zastavil se na chvilku a poškrábal se u oka. Je jasný, že mu je do břehu stejně jako mě. Ani jeden z nás není cíťa, to ne, ale tohle je něco jiného. Po chvíli se opět na mě podíval a viděl jsem, že má už opravdu na krajíčku. "Já ti nechci dát ještě "sbohem" ". Udělal to gesto, abych pochopil. Já jen na souhlas přikývl, že velice rád a začal nosit kufry do auta. Cestou jsem si ještě stihl utřít tu neposednou slzičku a potom už jen stál před autem.
"Počkej Gemmo, ty nejedeš s námi?" Zeptal se Niall, když akorát vyšel z domu nosící můj kufr a hned za ním Gemma, která mu na to odpověděla.
"Ne, jelikož chceš jet ty a já stejně mám ještě něco na práci, zůstanu doma." Odpověděla mi a podívala se na mě. Tohle mi nedošlo, že v autě vlastně není ani dostatek místa. Naše auto je dost velké, ale všude jsou teď moje kufry, takže jedno místo je obsazené kufry.
Na Gemmu jsem se otočil se smutným výrazem a obejmul ji do medvědího objetí. Ona mi ho okamžitě oplatila a cítil jsem, jak se chvěje. Vždyť ale o nic vlastně nejde. Ten jeden rok uteče jak voda, no ne? Odtáhl jsem se od ní a dal ji pusu na čelo, jako ji to dělám pokaždé.
"Nezapomeň na mě debilku, a občas mi napiš" odlepila se ode mě úplně a já ji samozřejmě Odpověděl, že budu. Společně s Niallem a mamkou jsme sedli do auta a konečně se měli vydat na cestu. Najednou jsem si vzpomněl na velice důležitou věc. Začal jsem si vduchu nadávat.
"Zastav!" Vykřikl jsem hned, co se mamka rozjela. Mamka nervózně zabrzdila a já hned otevřel dveře a zpátky běžel do svého domu pro tu věc. Prstýnek od něj.
Nemyslím tím zásnubní prstýnek, ale normální prstýnek, co jsem dostal od něho k narozeninám a měli jsme je společné. Dokazovali jsme si tím, že jsme spolu. Už dlouho jsem ho nenosil, ale nikdy jsem ho nikde nenechal, když jsem někam jel. Musím říct, že prstynky jsem naprosto miloval a pár jsem jich nosil jen tak a proto jsem si řekl, že mi neuškodí, když si ho na ten prst dám. Na prsteníčku jsem ho kdysi vždycky nosil a od doby, co se stala ta věc, tam už ten prstýnek nikdy nebyl. Nasadil jsem si tedy tu krásnou lesklou a stříbrnou věcičku na prsteníček a rychlým krokem opět vyběhl z domu a usedl do auta vedle Nialla.
"Co ses tak najednou vypařil? Ani jsem nestihl spozorovat co se děje." Odpověděl mi Niall a podíval se na mě tázavým pohledem. Já jen zvedl svou pravou ruku a ukázal na můj prsteníček. Jeho obličej se rozesmutněl a okamžitě mě chytl za levou ruku, která byla blíž k němu a ležela na mém stehně. Stisk jsem mu oplatil a pak už jen dával pozornost cestě. Niall tam ale svou ruku nechal a mě to aspoň trochu uklidňovalo. Ještě pár hodin a já se s ním budu muset rozloučit.
------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------Čauky!! Další díl tady<3
------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
