Je sobota ráno, den kdy bych měl jít na tu párty společně s Liamem. Od doby, co Louise zvolili kapitánem jsem s Louisem ani nemluvil. Sice mě trochu mrzí, že nejsem kapitánem já, ale útočník taky není vůbec špatný. Neměl jsem ale vůbec chuť vstávat. Nechtělo se mi na tu párty, i když mě dost lákalo poznat nové lidi. Znal jsem tu sotva těch pár hráčů z fotbalu a jinak nikoho. Proto jsem tyto podobné večírky bral spíš jako seznamování nových lidí.
"dobré ráno, hele v kolik by jsi chtěl jít na tu párty, vím, že to začíná v 5, ale lidi stejně budou chodit až později." Zeptal se mě Liam s jeho ranním chraplákem, ale nikdo nemá na ten můj, jelikož já mám chraplák i normálně. Dobře, tohle znělo dost egoisticky.
"Šel bych na tu 6-7, myslím si, že v těch 5 tam budou jen organizátoři." zasmál jsem se a zpátky se přetočil směrem ke zdi a přikryl svá odhalená ramena.
"Mám starosti o Louise." svěřil se mi z ničeho nic Liam a zněl opravdu smutně. Proto jsem se otočil zpátky k jeho posteli a podíval jsem se na něj. Už byl dávno obléknutý do civilního, kdežto já ještě v 11 hodin se stále válel v posteli. Nahý.
"Proč?" Zeptal jsem se ho zcela upřímně a poté jsem se posadil, nemínil jsem proležet celý den a trucovat, že nejsem kapitán. Přesně tohle jsem totiž dělal pak cely večer ve středu. Cítil jsem se jako ublížený pes.
"Nemluvil jsem s ním od doby, co se stal kapitánem a už v ten den vypadal strašně. Co když zase spadl do tý jeho depky?" Zeptal se mě Liam, ale jak já jsem měl vědět odpověď na tuhle otázku, když od pondělí jsem s ním nepromluvil vůbec. "navíc viděl jsi jeho reakci, když zjistil, že je kapitán? Nejdřív jsem si myslel, že to jeho odfrknutí bylo z pyšnosti, jenže když jsem se na něj díval déle, všiml jsem si, že mu bylo úplně jedno, že bude kapitán."
"Já nevím Lee, já ho neznám tak dobře, jako ty a rozhodně jsem nepozoroval zrovna jeho chování. Promiň, prostě od doby co jsi mi řekl ty slova, jsem ho nějak zrovna nevnímal." Řekl jsem už obléknutý a posadil jsem se ke stolu, kde jsem měl pár nedodělaných úkolů.
"jo jasně, promiň. Jen jsem to chtěl někomu říct, protože od pondělí jsem s ním skoro vůbec nemluvil a prostě sedím vedle něho sakra a řeknu si s ním sotva 2 věty za celý den. Je jasný, že do toho zase spadl." řekl mi a v jeho hlase bylo slyšet, jak moc ho to mrzí. Chtěl jsem mu pomoct, ale jak mu asi tak můžu s tímhle pomoct?
"Dneska tě zkusím přijít na jiný myšlenky a v pondělí si s ním prostě pokecáš, dobře?" řekl jsem a přistoupil k jeho posteli a objal jsem ho kamarádsky. On objetí přijal, pak se ale odtáhl a řekl mi, že se jde na chvíli projít. Já jsem tak měl aspoň na chvilku klid k učení...
Sedím na černé kožené pohovce uprostřed obývacího pokoje. Obléknutý do světle modrého svetru a džínových kalhot. Všichni kolem drží kelímek plného alkoholu a náramně se všichni baví. Liam se mi ztratil ihned z dohledu, co jsme přišli, takže jsem seděl na pohovce sám a slib, co jsem mu ráno dal jsem tak nemohl splnit. Odreagovat ho. Teda sám úplně ne. Vedle mě se sápe nějaká druhačka na čtvrťáka a buď jsou ve dlouholetém vztahu, nebo toho dnes už vypili tolik, že jim je už všechno jedno. Já zatím neměl tu odvahu tu sotva někoho oslovit. Každý se tu znal s někým a bavili se, kdežto já žádné povědomé tváře neviděl.
Popíjel jsem si sám v klidu své pivo a pozoroval lidi kolem sebe. Najednou se ale podhoupla pohovka a na svém pravém stehně jsem ucítil, že si osoba sedla příliš blízko mě. Zpočátku jsem si myslel, že si ten milostný pár vedle mě ještě víc přivlastnil celou pohovku a že brzy budu sedět na zemi, ale nakonec to byl poměrně pohledný kluk, zelené oči a špinavý blond vlasy. Musel hrát Americký fotbal nebo něco, protože ramena měl o něco větší než já.
