Uběhl týden. Dva. Začali testy a taky stres. Tréninky začínali být obtížnější a do toho ten jídelníček. Louis se od toho večírku neukázal. Nedal ani vědět Liamovi a Liam nebyl jediný, kdo měl starosti. Kapitánem jsem se díky hlasům stal já, avšak jen jako zástupce, než se Louis vrátí.
Liamovi jsem ani nemohl říct o tom večírku, jelikož by jinak vyšiloval, proč jsem mu to nerozmluvil. Nešlo to. Jeho reakce byla až moc rychlá na to, abych ho zastavil. Jen doufám, že je v pořádku a maximálně přijde do školy úplně na sráč a vyhodí ho. Furt lepší, než aby ležel někde v příkopu ne?
Bylo brzy ráno a já už nemohl spát. Liamovo postel prázdná, takže si šel zas po ránu zaběhat. Kdybych nebyl líný, běžel bych s ním. Najednou mi někdo zaklepal na dveře. Myslel jsem si, že to je Liam a zapomněl si doma klíčky.
"Čau"
"Ježiši, ty vypadáš, co tu chceš?"
"Hele, budou mi teď prohledávat byt. Můžeš si tohle u sebe nechat, já si to pak vyzvednu? Kdyby na to přišel Liam, tak by mě asi zabil" Řekl mi Louis a podával mi pytlíček čehosi bílého.
"Vypadni ode mě s tímhle svinstvem, nechci s tím mít nic společného." Řekl jsem a chtěl jsem ho vyhodit, ale na jednu stranu jsem mu chtěl pomoct a pytlíček nějakých drog bych mohl vysypat do záchoda a on už nebude co dopovat. "Za tohle mi zaplatíš. A koukej se sebou něco dělat."
"Můžu na chvíli dál?" Zeptal se mě s těmi jeho štěněčíma očima a já nemohl říct ne. A pokud ho Liam tady brzy najde, bude se mít lépe. udělal jsem krok stranou a pootevřel dveře, aby mohl projít. Hned co kolem mě prošel, mě ovála jeho vůně. Už nebyla vůbec ošklivá jako na tom večírku. Nebylo z něho cítit ani trocha trávy, i přes to, že na sobě měl tu stejnou černou koženku a nejspíš i ty stejné černé kalhoty i s bílým tričkem. Teď voněl velice příjemně a proto jsem ještě jednou nasál tu vůni, abych si ji zapamatoval.
"Nezdržím se dlouho, nechci aby mě Liam viděl."
"Co jste si udělali?"
"Nic, co by? Jen by vyzvídal co mi zase je a snažil se mi pomoct, ale to se mu zkrátka prostě nepovede."
"Proč ty sračky bereš?" Zeptal jsem se upřímně a čekal na jeho odpověď, ale on se zadíval na tu fotku s Liamem, co ležela na jedné z poliček.
"Zeptej se každýho feťáka tady v okolí, taky ti neodpoví proč. Někdo si zkrátka protrpěl moc a chce na to zapomenout." Tato odpověď mě dostala, ale měl pravdu. Nikdo by mi na tuhle otázku neodpověděl.
"Lou, prosím, jen mi neříkej, že si pícháš něco do žil." Řekl jsem starostlivě. Bál jsem se jeho odpovědi, protože tohle je pro mě už extrém. Drogy a tráva mi doteď přišli v pohodě.
"Neboj, já do sebe nic nepíchám. Já píchám do lidí.." řekl a začal se smát. hned když jsem pochopil jsem se začal smát taky, i když to nebylo vůbec nic vtipnýho.
"Kam takhle často mizíš, když jsi třeba i pět dní pryč a nikomu se neozveš?"
"To ti nemůžu říct."
"Důvod?"
"Prostě nemůžu"
"Notaak j-"
"Řekl jsem kurva, že ti nemůžu říct, kam chodím, čemu na tom nerozumíš?!" Vyjel na mě vzteklým hlasem. Už to zas nebyl on. Pomalu mi tímto i naháněl strach.
"Co se tu děje?" Procitl hlas hnědoočka, který akorát přišel na svůj pokoj. Byl celý uřícený a spocený. "Ty kreténe zasranej, to mi nemůžeš zvedat telefony?!" Vyjel po Louisovi naštvaným hlasem hned, co zjistil, že tu je. Udělal pár kroků ke své posteli, kde Louis doteď seděl a louise si chytil za límec, aby se mu upřímně díval do očí. Louis byl vyděšený, nejspíš nečekal takovouhle reakci.
