Dishonored - Poznamenaný

II.

Jako obvykle jsem musel vstávat v šest hodin ráno, kdy byla většinou největší zima, i když bylo léto. Peřina, kterou jsem si mohl dovolit v luxusní kvalitě, mě hřála skvěle a nutila mě v posteli zůstat o něco déle. Když jsem nastoupil, měl jsem problémy s tím neusnout, protože jsem byl zvyklý vstávat až v osm hodin. Ovšem jakmile jsem dostal místo v továrně na mléko, režim se drsně změnil; vstávat v šest, vracet se až kolem šesté, jelikož ulice je plná otravných opilých mužů a také svůdných prostitutek, čili je těžké vrátit se domů bez zastavení.

Musel jsem si navyknout na brzké vstávání, na velmi krátkou snídani a na co nejrychlejší dopravení do továrny. Cestou jsem však potkal svého kamaráda, který mě měl na starost, když jsem nastoupil. Jmenoval se Roberto, narodil se ve Španělsku, kde zavládlo otroctví a on byl černoch, takže uniknout pracím na polích při čtyřiceti pěti stupních bylo opravdové štěstí, větší než vyhrát vilu v hodnotě pět seti tisíc, což si mohli dovolit snad vládci světa. Roberto byl černoch, jak již bylo řečeno, a velmi milý a energetický člověk. Rád vyprávěl vtipy o hloupých strážných, kteří se potloukali ve městě, a vždy mi s oblibou říkal, jak vydělá spoustu peněz a osvobodí přes deset tisíc otroků.

Se zájmem jsem poslouchal zážitky z jeho dětství, jak kdysi s matkou šel do rybníka koupat se, bylo mu nějak deset, a jak se tam polekal slizkých rostlin, které na březích rostly. Vždy jsme se nasmáli, když mi to vyprávěl, ale pokaždé jinak. Jednou do těch rostlin spadl, podruhé ho do nich jeho matka shodila a potřetí na ně pouze šlápl. Ovšem stejná byla jeho reakce; spolu jsme často seděli u mě doma, dali si to levné a hnusné pivo, a on předváděl, jak se vylekal. Vždy se postavil a pak upřel zrak na podlahu, jakoby tam ty rostliny byly. Následně vykulil oči, zakřičel až na nás soused shora zadupal, a rozběhl se do vedlejší místnosti. Oba jsme se za břicho chytali, jak jsme se smáli.

Byl to milý chlapík, velmi milý, měl jsem ho moc rád, V polovině cesty jsem ho potkal u starého mostu a pak jsme spolu šli do práce. Cestou jsme si popovídali o naší budoucnosti, jakou bychom ji chtěli mít, a strávili tak příjemný čas při příchodu do továrny. Vždy jsme přišli pár minut před začátkem, a tudíž jsme si mohli dovolit ještě nějaký ten kousek řeči, kterou bychom jinak vedli v soukromí, ale protože byl čas a nikde nikdo nebyl, mohli jsme bez strachu mluvit o čemkoliv.

Abych vám tak trochu nastínil příčinu mého přestěhování do tohoto městečka, města jménem Vendeska, je potřeba zajít do minulosti o dvanáct let zpátky.

Bydlel jsem se svou přítelkyní na okraji jedné vesničky, jméno si už nepamatuji, a já chodil do města, které bylo od nás vzdálené tak pět kilometrů, abych mohl vydělávat peníze a mohl si tak dovolit potřebné vybavení pro naše miminko, které jsme chtěli mít. Čas plynul a my jsme si stále nemohli dovolit mít miminko. Mně bylo dvacet jedna let, jí bylo dvacet dva. Bohužel se začala propadat do depresí, pila a hodně plakala, jelikož po miminku přímo toužila. Nevěděl jsem, jak ji rozveselit, byla to opravdu těžká doba. Párkrát byla opravdu na mol, nikdy jsem ale nevěděl, jaký alkohol pije.

V té době jsem ji podezříval z nevěry, bylo možné, že si našla chlapa bohatšího než jsem byl já a že jí dopřává alkohol, aby zahnala smutek. Spíš to byl její kamarád, skoro jako bratr. Nic mezi ním neměla, v té době ještě ne. Uplynul rok, stále se trápila a pila. Využívala peníze nejen ty od toho záhadného chlapa, ale i ty moje. Brala mi jich poněkud hodně, když jsem si chtěl koupit nějaké nové oblečení, neměl jsem na to peníze. Do práce jsem stále chodil, vydělával jsem peníze, které stejně zmizely v podobě alkoholu v žaludku mé přítelkyně.

Jednou se tak stalo, že mně práce končila dřív. Pracovní doba se nám zkrátila o dvě hodiny nebo o tři, přesně se nepamatuji, ovšem naprosto se mi vybavují ta slova, která náš ředitel používal: „Z důvodu nákazy se zavírá na dobu neurčitou, zkrátka na nějakou dobu, než se nákaza vymýtí!" Všichni jsme s nadšením šli domů a těšili se na teplo domova a na lásku našich přítelkyní či žen. Vzal jsem si svoji brašnu, v níž jsem měl sáček se zbytkem oběda a také jsem se převléknul, a vydal se na cestu domů. Zvesela jsem si prozpěvoval, těšil se na to volno, ale můj příjem peněz se rovnal velké tlusté nule. Říkal jsem si, že práci najdu někde jinde, ale nenašel. Ovšem taková krutá pravda na povrch nevyšla při cestě domů.

Dobrá nálada mi byla v patách celých dvacet minut chůze domů, opadla až když jsem viděl drahý kočár bílé barvy se dvěma bílými koňmi před naším zchátralým domem. Říkal jsem si, co to jako má znamenat, možná jsem i trochu tušil, ale domněnky v tu chvíli nehrály velkou roly. Došel jsem tedy k domu, na kočáře seděl v drahém obleku mladý mužík, který se na mě podíval a pousmál se. Ani jsem nezdravil, úsměv jsem mu opětoval a šel ke dveřím. Potichu jsem odemknul a vešel dovnitř. Zaslechl jsem hlasy; jeden hlas byl hluboký, přesto bez tónu, druhý byl ženský a takový radostný, přesto bez emoce. Potichu jsem šel a pak jsem uslyšel mlasknutí, velmi hlasité a já samozřejmě poznal, že je to polibek. Čekal jsem, zda se stane ještě něco dalšího, a stalo. Uslyšel jsem tiché vzdechy.

To už jsem se rozhodl zasáhnout.

Vkročil jsem do obývacího pokoje a spatřil svoji přítelkyni na gauči. Na ní ležel nějaký mladý muž, možná o tři roky starší než byla ona, a už jí svlékal košilku a zajížděl prsty pod kalhotky. Schválně jsem první krok při vkročení udělal jako dup. Jako první se otočila moje přítelkyně Elen, zakřičela a pak se otočil i ten neznámý muž. Elen, než muž zakřičel taky, si už natahovala košilku a odtahovala od sebe toho pro mě neznámého muže.

Vše se seběhlo rychle, Elen a toho mladíka jsem vyhodil, ani jsem jí nedal možnost sbalit si věci. Jak jsem si uvědomil, muž, se kterým údajně teď bude žít, má dost peněz na to, aby jí koupil nové oblečení a stokrát lepší a hezčí než to, co měla na sobě doma. V okamžiku, kdy byla za dveřmi s tím mužem, prásknul jsem dveřmi a zamkl na dva západy. Pak jsem slyšel tiché hlasy, byla to krátká konverzace, velmi krátká, a následně zvuk kopyt těch dvou bílých koní.

Večer jsem strávil ve velmi odrbaném křesle, sám a v tichu.