Dishonored - Poznamenaný

IX.

Abych byl upřímný, měsíc a půl Výcviku pro mě bylo vyčerpávající, neměl jsem žádnou fyzičku, kterou jsem teď potřeboval vybrousit, a hlavně jsem nebyl zvyklý na tak drsné podmínky, jaké byly tady v táboře. Ráno, ještě když byla tma, jsem se musel probudit a do půl hodiny začal můj Výcvik Poznamenaného. Obvykle trval Výcvik měsíc a půl, ovšem u mě se vyskytly jisté problémy s tím, jak mé tělo snáší používání Moci; při trénování první schopnosti, tj. to přemisťování či teleportace, u nás se tomu říká Mžik, jsem nebyl s to použít Moc a snést přechod  tak, abych se nepozvracel či neomdlel. Cristio mě toleroval, ptal se jistě sám sebe, proč se to děje. Pověděl mi, že za tu dobu, co je ve službách Cizince, se mu nestalo, že by tělo žáka reagovalo na použití Moci tak, jako to moje.

Dny plynuly a já jsem se zdokonaloval a zdokonaloval. Kvůli odpočinkovým dnům, těch bylo kolem deseti, se můj Výcvik protáhl, a to neplánovaně. Každý den jsem trénoval a trénoval, často mě Cristio i přes omdlévání  nechal trénovat. Nezlobil jsem se na něj, on má za úkol mě vycvičit   tak, abych se mohl utkat se Stranou a jejich následovníky s Mocí i bez ní. Jeho úkolem je dostat mě na úroveň nejvyšší bez ohledu na to, že špatně reaguji na přechod  při použití Mžiku. Co pro mě náročné nebylo, bylo odvrácení ran; nábojů, šípů a všeho možného, co mě mělo zranit. Cristio zezačátku po mně házel jen ovocem, odvrátit jej se mi podařilo hned na první pokus.

Jednou večer mi na mysl přišlo to, co se děje v mém  městě, tam, kde jsem žil, chodil do továrny na mléko a měl kamaráda Roberta. Zajímalo mě, zda byl zajištěn můj odchod z továrny či ne. Ptal jsem se na to Cristia, říkal, že zajištěn nebyl. Požádal jsem ho, zda bych se tam mohl vrátit a odejít z ní, on však nedovolil, abych se vydal ven  s tak nicotnými  zkušenostmi, co se týče použití Moci. Mohl jít se mnou, on ale nechtěl. Rozhodlo se, že se tam vydáme až po skončení Výcviku, které nastalo za chvíli.

Dopoledne toho dne jsme se připravovali, ještě jsem cvičil Mžik, a musím uznat, že z těch, co Cristio cvičil, jsem byl nejlepší. Jelikož byl Cristio polovičním  Cizincem a ovládal Mžik na tak vysoké úrovni, že se dokázal přemístit z tábora do mého města. Ocitli jsme se v jedné uličce, nejčastěji jsem zde vídal opilce a prostitutky, hnusila se mi. Nikdo zde nebyl, což bylo správně a dobře. Vydali jsme se do mého bytu, kde Cristio zůstal. Já jsem odešel do továrny, právě byl čas na oběd. Vešel jsem dovnitř a zamířil jsem přímo za svým šéfem, za svým nadřízeným. Zaklepal jsem a když se ozvalo dále, vstoupil jsem.

"Á, Aurosi, rád tě vidím," řekl a stiskl mi ruku. Seděl za svým stolem, všiml jsem si plné sklenice, kterou měl vedle lampy na velrybí olej. Pokaždé, když jsem za ním šel, měl sklenici plnou. Všimnul jsem si, že je trochu nervózní, rozhodně neměl svůj den.

"Já vás také."

"Posaď se, posaď se," řekl a já jsem se s radostí posadil, on také. Nastalo ticho, chvíli jsme se dívali na opačnou stranu, potom promluvil. "Co tě sem přivádí? Nebyl jsi tady skoro dva měsíce, doma jsi nebyl-"

"Jak víte, že jsem nebyl doma?"

"Poslal jsem za tebou Roberta, zda jsi v pořádku, a sdělil mi, že polovina věcí zmizela i s tebou, dostali jsme strach. On mě ujistil, že jsi jen někam odjel a že jsi v pořádku, cítil to tak."

"Ach, to je od něj milé." Podíval jsem se oknem do haly, kde byly stroje, byli jsme však tak vysoko, že jsem neviděl žádného člověka. "Pane, přišel jsem za vámi s žádostí o odchodu z této továrny. Naskytla se zde určitá  příležitost, to jest nabídka práce s jaksi vyšším platem, neberte to zle, ale potřeboval bych trochu víc peněz..." Můj nadřízený mě celou dobu pozoroval s chladnou tváří, nepoznal jsem, zda se hněvá nebo ne. "...tak jsem tu nabídku přijmul," pokračoval jsem. "Nedokážu tu práci popsat, je to velice složité, takže doufám, že se můžeme obejít bez vyptávání se ohledně mé nové práce."

"Ano, jistě," pronesl a poprvé jsem ho viděl se napít. "Asi to můžeme udělat hned, co?"

"Pokud máte čas?"

"Já vždycky, Aurosi, já vždycky," odpověděl s úsměvem a vytáhl ze zásuvky svého stolu listinu s odstoupením z továrny. Podal mi ji, abych si ji pročetl. Učinil jsem tak, on ji potom podepsal a následně i já. Potřásli jsme si rukou a já se vydal ke dveřím. Levou rukou jsem vzal za kliku a on mě najednou zastavil.

"Co to máte na té ruce, Aurosi?" zeptal se. Podíval jsem se na svou levou ruku, na hřbet zápěstí, a hned mi to docvaklo; spatřil mé Znamení.

"Ale nic, to je jen od sazí."

"Od sazí? Myslíte si, že nedokážu poznat znamení Poznamenaného?!" zakřičel a v okamžiku, kdy vykřikl slovo Poznamenaného, vystřelil na mě pistolí. Výcvik mě naučil rychlým reflexím, odvrátil jsem náboj, který se odrazil od stěny a roztříštil sklenici. Byla to sekunda, během níž se nikdo z nás nehýbal. Pak jsem vytáhnul čepel, sama se mi rozložila, a přemístil  se ke svému šéfovi. Během přechodu, pro mě to byly tři vteřiny, pro oběť setina sekundy, jsem nastavoval ruku, abych muže chytnul za rameno a vrazil mu do břicha čepel.

Co jsem plánoval se povedlo; muž později ležel na zemi v krvi s probodnutým břichem. Podíval jsem se na jeho mrtvolu, pak na smlouvu. Byla by chyba, kdybych ji tady nechal, bylo tam mé jméno. Dotknul jsem se papíru a on vzplál. Později tam byl jen popel.

Odešel jsem se zahalenou tváří, nemohl jsem riskovat, že mě někdo odhalí. Dole to vzbudilo rozruch, křik šéfa byl natolik hlasitý, že to slyšeli i dole.

Vyšel jsem ven a zamířil k sobě domů. Cristio seděl na balkóně, za použití Mžiku jsem se  k němu  dostal a pověděl mu, co se stalo. Byl znepokojený; to, že poznal Poznamenaného znamená jediné: je zde Strana.

"Musíme se dostat zpět do tábora, nesmíme zde zůstat."