Dishonored - Poznamenaný

I.

Ulicemi se táhl jakýsi zápach typický pro tohle město. V ulicích a zákoutích tohoto města se našli lidé, kteří byli bez peněz a bez jídla, a kterým jsem také často pomohl. Chudáci, spali někde v parcích, kde to nebylo zaneřáděné výpary velrybího oleje, a kde je nenašli místní strážníci a neodvedli na stanici. Ulice páchly kanalizací, která byla pod městem, a ve které byla směs odpadů z domů a odpadu při výrobě energie z velrybího tuku. Každý týden se hlásilo, že lidé nemají tolik vpouštět do kanalizace své odpady, kvůli kterým je potom zaneřáděná. Pravda je taková, že za to mohou továrny, kde se velrybí tuk používá jako palivo. Zbytky, které se prostě nespálí, jsou vpuštěny do kanalizace.

Pohled na toto město je opravdu ohavný; ulice hlídané strážníky, opilí obyvatelé potloukající se ulicemi a neustále zvracející jsou spodinou tohoto města. Obyvatel tu je pár, snad kolem šest seti, pokud nepočítáme zaměstnance v továrnách s velrybím tukem. Vzduch je nasátý puchem z továren, kanalizace zaneřáděná odpadem a domy poničené vandaly a ožraly. Komíny domů nevyfukují žádný dým, jelikož je chudoba tak silná, že obyvatelé nemají na elektřinu. Stát se stará pouze o peníze a bohatství, ne o rozvoj země a obyvatele, kteří v ní žijí.

Mě se to netýká, nijak do toho nezasahuji. S penězi na tom jsem dobře, můj příjem je poněkud dobrý, práce v továrně s mlékem není sice skvělá, ale ujde to. Mléko se mi zhnusilo, pod rukama mi projely tisíce litrů mléka, puch nesoucí se prostorami továrny byl nesnesitelný, všichni jsme tam pracovali s šátky na ústech či nějakým jiným ochranným prostředkem, abychom nemuseli snášet smrad mléka. Chodil jsem tam rád nejen kvůli dobrému příjmu, ale také kvůli jednomu příteli, kamarádovi, se kterým jsem se seznámil, když jsem nastupoval do továrny.

Provedl mě prostory továrny, ukázal mi kde co je a zasvětil mě do práce s mlékem. Nějakou dobu jsem byl pod jeho správou, nařizoval mi, abych udělal tohle a také tamto. Učil mě všemožné věci, které bylo potřeba umět, když jste pracovali s mlékem. Učil mě, jak ovládat stroje, které plnily lahve, jak je čistit, jak řádně zkontrolovat víčka od lahví a vůbec všechno možné, co se tak týkalo té práce. Dělal jsem vše; od čištění strojů přes plnění lahví a kontroly víček až po řízení nováčků. Ve firmě jsem pracoval dlouhých pět let. Po roce, když jsem měl na práci pouze a kontrolu víček k lahvím, jsem se naučil čistit stroje. Bylo to únavné, přímo otřesné. Každý týden se to měnilo; buď jsem týden čistil stroje nebo jsem kontroloval víčka.

Po druhém roce, kdy jsem čistil stroje a kontroloval víčka, jsem mohl plnit lahve mlékem. Zezačátku jsem byl nadšený, ale jakmile jsem naplnil první měsíc plnění lahví mlékem, začal mi zápach lézt na nervy. První den, kdy jsem nastupoval na plnění, jsem si všiml spolupracovníků a jejich šátků na ústech. Říkal jsem si, že to mléko nemůže tolik zapáchat, ale opak byl pravdou. Již po tom měsíci, při němž jsem se nemohl nabažit nového postu, jsem se musel vybavit tak, jak moji spolupracovníci.

Šátkem.

Pracovní směna byla deset hodin; přicházel jsem do továrny v sedm hodin a domů, do svého ošuntělého a nedobře zařízeného bytu, jsem se vracel po páté hodině. Ranní cesta do práce byla pohodová, dokonce kratší než cesta zpátky domů. Ráno ještě někteří lidé spí, ulice jsou vcelku prázdné a továrny ještě nejsou spuštěny, tudíž je kanalizace trochu víc voňavá, také lidé nesplachují svoje hovna do odpadních vod, což je také příčinnou voňavých kanalizací po ránu. Ovšem když se vracím domů, tj. čtvrt hodiny po páté odpoledne, jelikož trvá, než se dostanu z obrovské budovy, je ulice plná bezdomovců a opilých lidí. Bezdomovci mi moc nevadí, za měsíc jim přispěju čtvrtinou z mého celkového platu. Má štědrost se mi nijak nevyplácí, ale možná to jednou přijde.

Abych víc popsal své město, ve kterém jsem přes pět let žil, není třeba moc slov. Máme tady jeden obchod se vším, co každý potřebuje, tři továrny; jedna na mléko, další dvě zpracovávají velrybí tuk. Dále jsou zde minimálně čtyři hospody. Ano, mně to taky přijde poněkud pitomé, postavit čtyři putyky a jeden obchod, myslím si, že by to mělo být naopak. Jenže jestliže by město postavilo čtyři obchody, museli by se zastupitelé města starat o dovoz potravin, který je třikrát dražší než to hnusné pivo, které čepují v místních hospodách. Sehnat pivo je snadné, byť hnusné a skoro bez chuti, ale sehnat kvalitní a dobré jídlo, jímž je ovoce, zelenina, maso a pečivo či jiné potraviny, to už je náročné.

Nějak si vystačíme s tím jedním obchodem, každé pondělí ráno přivážejí nové potraviny, přes dvě stovky lidí koupí jen to, co nutně potřebují a co si dovolí, tudíž na lidi, jako jsem já, zbydou věci jako například čokoláda, ananasy a italské rohlíky či francouzské croissanty, které jsou buď máslové, nebo plněné čokoládou. Vrstva, v níž přebývám já, si tohle může dovolit, a jsou to lidé pracující v továrně na mléko. Firma, která má na starost velrybí olej, si nemůže dovolit velké částky pro své zaměstnance, proto tam pracují opravdu jen zoufalí lidé, kteří potřebují peníze na nějaké to jídlo, přestože ty prachy hned utratí v hospodě.

Život v takovém městě je pro spoustu lidí náročný, vláda je zkrátka hovadská, žádný výraz pro to nemám. Kousek od mého město je i druhé, ale to je spíš pro ty bohatší. Jednou, když jsem byl vybrán pro výpravu právě do tohoto města za účelem sehnat nějaké náhradní díly pro stroje na mléko, jsem zjistil, jak moc je skvělé a překrásné. Všude byly přepychové domy; stromy před domy byly pečlivě ostříhané, pod stromy byly stylově pozlacené lampičky a tu a tam jste mohli vidět nějakou tu sochu. Jak jsem tak zaslechnul, nejvíce přepychový dům je na okraji města, o němž se říkalo, že je postavený ďáblem, protože ti, kteří jej viděli, mluvili o výzdobách ze zlata a křišťálu, o sochách z mramoru a o velkých stromech, které byly ostříhané tak, aby vypadaly jako nějaké věci či lidé. Zaslechl jsem, že je tam strom, který je ostříhaný do podoby nahé ženy, ale nevím, zda je to pravdivé.

Po pěti letech, respektive po šesti letech od mého nastěhování se do toho chudého města, jsem účinkoval či přebýval v tom přepychovém domě, ovšem velmi krátký čas, o němž se říkalo, že jej vybudoval sám ďábel jen kvůli tomu, že je tam polovina věcí ze zlata, křišťálu, mramoru, že na stěnách jsou všemožné obrazy v zlatých rámech. Jak jsem tam mohl účinkovat? Odpověď je jednoduchá; bylo to kvůli návštěvě Cizince.