Dishonored - Poznamenaný

IV.

V sobotu ráno jsem se cítil o dost líp než v pondělí či v úterý, kdy jsem na tom byl nejhůře. Ráno jsem si zašel do obchodu pro jídlo, pak se zastavil u Roberta a namířil si to následně domů. Nákup jsem vyklidil, dal si dva rohlíky se sýrem, jelikož jsem byl zesláblý, a uvařil si čaj. Slunečno nebylo, obloha se zatáhla po příchodu domů a foukal silný vítr. Nebylo to nejhezčí počasí, ale den jsem si užil, protože mi bylo o hodně lépe. Večer jsem si přečetl pár stránek knihy, při níž se stala ta divná věc. Za den jsem si udělal tři čaje s cukrem, dost mi to pomohlo.

Kolem desáté hodiny jsem se odebral na lóže. Hřbet ruky mě moc nebolel, ale čáry mi přišly silnější a víc zřetelné. Když jsem je dlouho pozoroval, zjistil jsem, že dohromady dávají jakýsi znak, nedokázal jsem určit ale který. Některé čáry byly z poloviny výrazné a z druhé poloviny byly opravdu málo zřetelné. Poznal jsem, že pár čar nebylo dotažených. Celý den jsem myslel na ten hřbet levého zápěstí, nemohl jsem to dostat z hlavy, prostě nemohl.

Jakmile jsem odešel do ložnice a padnul do postele, zavřel jsem oči a probudil se až ráno, kdy můj hřbet levého zápěstí byl v jednom ohni. Čáry byly zřetelné, některé byly dotažené a dokončené, jiné ne. Všechny ovšem měly červenou barvu, jakoby se vypalovaly do mé kůže. Hlava mě z toho rozbolela, měl jsem chuť zvracet a malátnost se taky dostavila. Dezorientace mě navštívila taktéž, pomalu jsem nemohl dojít na záchod.

V osm večer jsem si lehnul do postele. Dotek polštáře a peřiny mi byl svatý v tu chvíli, bylo to nad zlato. Oči jsem měl zavřené, v té tmě ale něco zářilo. Nechal jsem je zavřené, zajímalo mě, co z toho bude. Světlo začalo sílit, pohybovalo se. Kreslilo, zanechávalo po sobě světelnou stopu. Pak jsem najednou spatřil, až se tedy světlo zastavilo, znak, který jsem poznával na mém hřbetu. Oči jsem otevřel, ale neustále jsem měl ten znak před nimi. Podíval jsem se na hřbet levého zápěstí a najednou...shoda.

Ve chvíli, kdy jsem spatřil, že znak na hřbetu levého zápěstí a znak v té tmě jsou stejné, ozvalo se za mnou tiché zasyčení. Pomalu jsem se otočil.

Spatřil jsem jakýsi prach a dým vznášející se ve vzduchu. Cosi v tom malém víru třepotalo, hýbalo. Uvnitř jakoby byly malé blesky. Celé se to pomalu zvětšovalo. Pak z toho prachu a dýmu vylezla osoba. Vznášela se nad zemí, neviděl jsem její nohy, ty byly zahaleny v dýmu, ale trup a hlavu jsem viděl.

Promluvila na mě, řekla mé jméno. Promnul jsem si oči, abych se ujistil, že se mi to nezdá. Nezdálo. Osoba měla na sobě prostou černou košili bez kravaty, pod košilí měla nejspíš bílé tričko a kolem krku měla límeček. Ruce měla založené na prsou, propalovala mě černýma očima. Ve vzduchu kolem ní, u nohou jakbysmet, se vznášela směsice prachu a dýmu, ale ten dým neměl žádný zápach, nic jsem necítil. Košili měla sepnutou ne knoflíky, ale nějakými přezkami. Vlasy měla černé jako uhel a krátké, ovšem trochu rozcuchané a vepředu uhlazené.

„Auros Selandrius," řekla. „Rád tě vidím."

"Kdo jsi?" optal jsem se nechápavě. Civěl jsem na něj, jakoby to byla nějaká zmutovaná kráva. Ovšem pozoroval jsem jej s jakýmsi strachem i nejistotou. Strach nebyl velký, byl tak průměrný, poloviční.

"Pro vás Cizinec, pro vás Poznamenané," odpověděl klidně a když vyslovoval vás, ukázal na mě a pak se rozmáchnul rukou kolem sebe, jakoby tam byl ještě někdo. Ohlédl jsem se za sebe, abych se ujistil, že jsme sami, a byli.

"Říkáš vás? Co tím myslíš?"

"To zjistíš později, Aurosi. Chtěl bych ti předat část své moci, budeš v mých službách a plnit mise, které ti skrz výše postavené Poznamenané uložím." Muž jménem Cizinec uchopil moji ruku, levou ruku, a přitáhl si ji k sobě. Nijak jsem se nebránil, nebyl jsem zas tak bázlivý, právě naopak. Přímo jsem dychtil po tom, co se stane za dvě sekundy, pět sekund a za deset sekund. Chtěl jsem vědět budoucnost, chtěl jsem vědět svůj osud.