Dishonored - Poznamenaný

III.

Pracovní doba v továrně na mléko byla pro mě jakýmsi stereotypem. Každé ráno v šest hodin jsem musel vstát, v sedm jsem musel nastoupit a odejít jsem směl až v pět odpoledne. O víkendech jsem si jen tak posedával v bytě, poslouchal hádky sousedů bydlících nade mnou a když byl klid, četl jsem si nějaké knihy, které jsem si vzal sebou, když jsem se stěhoval. Stereotypní život mě nenudil, spíš vyčerpával. Nebylo to něco, co by mě dohánělo k šílenství, ale spíš jsem zkrátka ztrácel smysl života. Přes den jsem měl jakousi pozitivní náladu, byť jen malinko, večer jsem však přemýšlel, jak můžu takhle žít. To, co se mi do hlavy dostalo, všechny ty myšlenky, se ráno vytratilo.

Nastal jistý den, den, od kterého se odvíjí celý můj příběh, příběh Aurose Selandria. Šel jsem jako obvykle do práce, ráno jsem vstal v šest hodin. Během jediného kratičkého okamžiku jsem byl oblečený a připravoval si snídani. V tichu doprovázeném tikáním hodin jsem jedl rohlík s nějakou levnou šunkou a užíval si ještě klid, který jsem si rozhodně v továrně dopřát nemohl, leda v době oběda, když jsem mohl jít ven. Nemyslel jsem na nic, pouze jsem si vychutnával výbornou šunku a kvalitní čaj, který mě stál poněkud dost.

O půl sedmé jsem vyrazil do továrny na mléko, v polovině cesty jsem potkal Roberta, který měl také svoji brašnu s pracovním oblečením a s obědem. Tentokrát jsme mluvili o tom, jak by naše město potřebovalo nového ducha, jak to nazval Roberto. Mluvili jsme o tom, že by to chtělo spravit všechny ty domy a levné hotely, také ale některé domy zbourat a postavit nové. Chtěli jsme, nebo spíš jsme tak snili, dostavět nové obchody a vůbec vše opravit a obnovit, vše, co označovalo tohle město.

Pracovní směna opět trvala deset hodin, v pět odpoledne jsme končili a mohli jít domů. Sám jsem cítil, jak je ten den něčím zvláštní, ale nedal jsem to najevo. Vlastně, abych pravdu řekl, cítil jsem se nesvůj, den mi přišel v pořádku, jen jsem se necítil dobře, přestože mi nebylo na zvracení. Jelikož byl pátek, směl jsem se z toho přes víkend dostat. Odpoledne jsem se prospal, jakmile jsem o tři čtvrtě na šest přišel domů, lehnul jsem si a do osmi spal. Potom jsem si sednul do starého křesla na balkón a začetl se do knížky. Nevím, jak dlouho jsem četl a po jaké době se stalo to, co odstartovalo moji práci Poznamenaných.

Poklidně jsem seděl na balkóně, peníze mi neumožňovaly koupit si houpací křeslo, tudíž jsem jen zaraženě seděl a hltal děj. Pode mnou se hlasitě bavila skupinka dvou mužů, zřejmě se vraceli domů z putyky. Nijak mě to nerušilo, právě naopak. Pomáhalo mi to soustředit se. Kdyby bylo absolutní ticho, nebyl bych v ději tak moc ponořený. Jarní dny byly teplé, večer bylo sice chladno, ale dalo se to snést. Při delším sezení venku jsem si musel vzít starou deku, jelikož jsem měl vždycky problémy s kolenem, tudíž jestliže jsem byl delší dobu venku v chladu, bolelo mě následující dva týdny.

Uplynula nějaká doba, přesně si nevybavuji, jak dlouho jsem četl, než se stala ta podivná věc. Knihu jsem měl na klíně, nohy přikryté dekou a já byl přímo v průběhu děje knihy. Hltal jsem každý pohyb, každé slovo, každý čin oněch postav. Ve chvíli, kdy jsem napjatě četl, jak jistý detektiv Black prohledává místo činu, mi projela levým hřbetem zápěstí nesnesitelná bolest, jako by mi na ten hřbet někdo přiložil rozžhavené železo a pak propíchnul spoustou malých, ale vzato ostrých jehliček.

Nadskočil jsem, kniha se zaklapla při pádu na zem, a začal si mnout místo, kde mě to pálilo a svědilo. Dýchal jsem těžce, hořkost mi krkem proudila a dech jsem měl jak po silném rumu. Díval jsem se na hřbet levého zápěstí, viděl jsem tam nějaké čárky, které byly sotva viditelné. Byly dvě až tři, nebyly nijak velké. Pak někde v dáli zaštěkal pes, trhnul jsem sebou, ponořen do zkoumání bolestivého místa mělo za následek to, že jsem málem chytil infarkt ze štěkotu.

Bolest ustala.

Nechápal jsem to. Zničehonic mi projede hřbetem ruky bolest jak při popálení a během minuty ustane. Vstal jsem, bohužel se mi zatočila hlava, rychle jsem se chytil zábradlí a zhluboka se nadechnul. V břiše se mi cosi zhouplo a následně jsem se vyzvracel. Dvojice opilých mužů postávala opodál a smála se na celé kolo. Neměl jsem v tu chvíli čas zabývat se tím, teď ale s odstupem času si říkám, že je to ráno taky čekalo. Pachuť zvratků byla příšerná, bolest na hřbetu se vracela.

Nějak jsem se uklidnil, přestal jsem zvracet a jakmile jsem cítil, že je vše v pořádku, utřel jsem si ústa do rukávu, vzal knihu a deku a odebral se dovnitř mého bytu. Ústa jsem si vypláchnul vodou a následně padnul do postele. Během chvíle jsem usnul.

--------------------------------------------------

Během víkendu jsem se cítil pod psa. Oba dny jsem proležel v posteli a sem tam něco snědl. Zvracení ani bolest ruky se nedostavilo, ovšem malátnost a dezorientace zaklepaly na dveře a vešly. V neděli to bylo lepší, ale pro jistotu jsem oznámil, že nemůžu do práce. Celý týden jsem se cítil zvláštně. Ve středu, kdy jsem toho měl dost, jsem zašel k doktorovi, který vypadal o dost líp než já, přestože byl o takových čtyřicet let starší. Prohlédnul mě i moji ruku, respektive hřbet ruky, na němž se začaly vykreslovat nové čáry. Ani on to nedokázal vysvětlit, dal mi nějaké léky, které mě stály víc než obvyklý nákup potravin („Bohužel je taková doba, že vše je dražší než naše životy," pravil, když jsem od něj odcházel.)

Léky trochu zmírnily dezorientaci i malátnost, ovšem čáry na hřbetu se vyjasňovaly víc a víc. Byly takové mdlé, nebyly plné ani zřetelné, ovšem přítomnost čar na mé kůži byla vidět. V pátek se za mnou zastavil Roberto, omrknout, jak se mi vede. Zdržel se na pár minut, kdybych náhodou měl nějakou ohavnou nemoc, aby ji nechytil. V sobotu mi bylo lépe, neděle byla utrpením.