Life with Soldier

Kapitola 2

Dneska je den D. Dneska odjíždím do výcvikového tábora, kde se mám hlásit u seržanta Millera. Otec se dokonce mile nabídl, že mě sem doveze a rovnou si při té příležitosti ověří, že Nick nedělá ostudu jeho jménu.

Je to týden, co jsem otcovi oznámila, že jsem se přihlásila na výcvik a vypadal celkem překvapeně, ale nijak se k tomu nevyjádřil. To, že mě odveze mi vlastně přišel oznámit včera večer jako hotovou věc.

Vešla jsem do budovy, kde se přijímají nováčci a našla na dveřích seržanta Millera. Zhluboka jsem se nadechla a zaklepala na dveře a čekala na výzvu. Když jsem otevřela dveře zasalutovala jsem. "Pane, vojín Davisová se hlásí do služby, pane!" Čekala jsem v pozoru dokud mi nedal pohov a nepokynul rukou na druhou židli u jeho stolu, abych se posadila. "Vojíne Davisová, vy tu máte bratra vojína Nicolase Davise, že?" zeptal se mě seržant. "Pane, ano pane." Víc se mě už neptal. Dal mi do rukou nějaké papíry a řekl, že před budovou si mě převezme plukovník Dereck Jones. Zasalutovala jsem na rozloučenou a ve dveřích se ještě otočila. "Pane můj otec generál Marcus Davis s Vámi chce mluvit, pane smím ho pustit dál? Samozřejmě vojíne Davisová a teď odchod. Otočila jsem se k němu zády a odešla z místnosti. Na svého otce jsem už jen zasalutovala a odešla před budovu, kde se mám setkat už ani nevím vlastně s kým.

Čekám před budovou už dobrých 10 minut a začínám být značně otrávená. Ten sráč mi to dělá naschvál mumlala jsem si pod nosem, když si za mnou někdo odkašlal. Ihned jsem se otočila a postavila se do pozoru. Přede mnou stál celkem pohledný kluk, který mohl být maximálně o 3 roky starší jak já. "Vojín Davisová?" zeptal se mě a nadzvedl u toho pravé obočí. "Pane, ano, pane. Řekla jsem jak mám naučené a on mi dal pohov. Jsem plukovník Dereck Jones a dneska tě tady provedu a vše ti ukážu. Pokud bys měla nějaké otázky, tak se ptej rovnou potom už nebude možnost. Nijak jsem mu na to neodpověděla a jen mu kývla jako že rozumím.

Hodila jsem si na záda tašku s věcmi a mohli jsme vyrazit. Čekala jsem, že mi jako první ukáže místo, kde teď budu spát, ale nestalo se tak. Asi už mi začíná peklo. Prošli jsme úplně celý areál výcvikového tábora a já celou dobu nesla bez keců na zádech svou tašku plnou věcí a co si budeme lehké to zrovna nebylo, ale jsem naučená z domova, že nesmím mít žádné kecy. poslušně jsem ho následovala okolo překážkové dráhy k oválu, kde se běhá a k lesu, kde probíhají další tréninky. Potom mi ukázal kuchyni a jídelnu sklad munice, sklad jídla a sklad léků. Přesunuli jsme se na ošetřovnu a ukázal mi střelnici, kde jsem se hned začala zajímat o zbraně. Nejvíce mě zajímalo jaké máme k dispozici v rámci výcviku a musela jsem uznat, že výběr je tu prvotřídní. Na závěr, tak dvouhodinové prohlídky mi ukázal konečně, kde se spí. Tak tamhle mají ubytování vojíni, kteří už tu jsou delší dobu a nyní budou dokončovat výcvik no a tamto je ubytovací zařízení pro zelenáče. Holky jsou tam. Ukázal na malou budovu na konci a já se s ním konečně rozloučila.

Bylo tu všehovšudy asi 10 lůžek, a když jsem si prohlížela postele, tak obsazené byly jen 4. No tak teď už jich je 5. Řekla jsem si sama pro sebe a zabrala si postel úplně na konci. Tašku s věcmi jsem hodila pod postel a sedla si. Chvíli jsem seděla a přemýšlela, co tady vlastně dělám, ale to bylo přeci jasné. Podívala jsem se na hodiny a zjistila jsem, že je čas večeře. A mě bylo divné, že žádná z holek tady není. Dorazila jsem do jídelny, která byla úplně plná a rozhlížela jsem se kolem, abych našla místo na sezení, ale všimla jsem si někoho jiného. U jednoho ze stolů to vypadalo nějak vesele, a tak jsem se šla podívat blíž a koho jsem tam nenašla? Ano správně můj úžasný bratr Nick. Ještě jednou jsem se pořádně podívala a byl to fakt on. Neviděla jsem ho rok a za tu dobu pořádně zesílil, ale jinak to byl pořád můj Nick. Nicku? řekla jsem a otočili se na mě úplně všichni od stolu. Někteří mě obdivně sledovali a jiní na mě koukali s opovržením, ale když se konečně můj bratr probral z prvotního šoku začal si razit cestu mezi ostatníma a pořádně mě obejmul. Panebože Beth nemůžu uvěřit, že si to udělala. Hned se se mnou otočil a ukázal mě klukům. Pánové tohle je moje sestra Beth, tak bacha na ní.

Nick mi nabídl, abych si dala večeři s nimi a já ji ráda přijala, ale příště už musím sedět u svých. Kluci mi vyprávěli různé příhody z výcviku a hodně jsem se nasmála, ale pohled mi pořád ujížděl k jednomu klukovi na konci stolu. Díval se na mě dost nepřátelsky a neustále se mračil. Nick zjistil jakým směrem se dívám. To je Lucas, není moc komunikativní, ale není špatný řekl Nick a já jen kývla hlavou. Když jsme se zvedali od stolu všimla jsem si ještě jedné osoby, co tu celou dobu seděla. Plukovník Jones. Trochu jsem se zarazila, ale když se na mě podíval a lehce se usmál, tak jsem sklopila obličej a podívala se na svoje boty. Už se znáš s Dereckem jooo řekl Nick a šťouchl do mě ramenem. Jo ukazoval mi to tady a je to teda pěknej sráč procedila jsem skrz zuby a Nick se zasmál. Jo zelenáče si moc rád vychutnává.

S Nickem jsem se rozloučila u spacích budov. Já šla do své a on do té své. Objali jsme se na rozloučenou a já se vydala za ostatníma holkama. Moc dobře na mě nekoukali, když jsem tam vlezla, ale za to nejspíš může to, kde jsem seděla. Nijak jsem je neřešila a došla až ke své posteli na kterou jsem si sedla. Nemám v plánu dělat si tu kamarádky. Nikdy jsem neměla kamarádku a nevidím důvod proč bych ji teď po 17 letech měla potřebovat. Lehla jsem si na postel a šla spát, protože zítra nás čeká těžký den.

/ První dlouhá kapitola je tady. Už se nám zde objevili dvě další hlavní postavy. Tajemný Lucas a podle Beth sráč Dereck. Nahoře máte jen pro představu Derecka. Tess/