The worst week EVER (FF One Direction)

Pěknej otrava

  „Super, vůbec nevím, kde jsme." Dívala jsem se směrem k trase metra a snažila se z těch znaků vyluštit aspoň něco. Nicol na tom nebyla o moc líp. „Myslím, že bychom měly jet tímhle směrem." Ukázala na červenou trasu. „Vidíš tuhle ulici? Podobně se jmenuje naše kolej." Snažila si to spojit nějak dohromady. „Asi máš pravdu." Přikývla jsem a snažila se pochytit všechny kufry. Dopotácely jsme se ke straně, kde se objevilo naše metro a stěží jsme do něj vlezly. Naštéstí jsou Angličani strašně hodní a s kufry do metra nám pomohli.
 
  Po chvilce jsme vystoupily na naši zastávce a snažily se vymyslet, co dál. „Prý je to hned naproti metru, takže když vyjdeme, měly bychom to hned vidět." Usmála jsem se a podívala se do svého deníku. Vyšly jsme po schodech nahoru a rozhlídly se kolem. Nicol se podívala na obrázek koleje, co měla v mobilu a snažila se ho porovnat s realitou. „Iwi? Tak tohle vůbec nevypadá, jako na tom obrázku." Vytrhla jsem ji mobil z ruky. Měla pravdu. Ani zdaleka to ten obrázek nepřipomínalo. „No super. A co jako teđ?" Zaklela jsem a zalezla zpátky dolů přímo k mapě metra. „Tak já se zkusím někoho zeptat." Navrhla Nicol a usmála se. Kývla jsem na ni hlavou a dál se věnovala zmatkování.

  Nechápu, jak může být tak klidná, tohle na ni fakt obdivuju. Jsme samy ztracené v Anglii a ona se ještě usmívá jak měsíček na hnoji. No já jsem blbá, že mě to nenapadlo dřív! Vytáhla jsem z kapsy mobil a zapla jsem si GPSku. Kupodivu se mi to načetlo a já jsem se snažila jít po trase, zjistit, jak to funguje, než se vrátí Nicol. Ještě jsem si vzala kufry a upřeně zírala do mobilu. Držela jsem ho ve dvou prstech, protože víc jich jaksi nebylo volných. Šla jsem pořád rovně a nekoukala na cestu. „Nepotřebuješ pomoct?" Zeptal se mě někdo chraplavým hlasem. Nevěnovala jsem mu ani pohled a šla si dál. „Ne, ani ne. Zvládnu to sama." Odsekla jsem, ale dotyčnému asi "ne" nepřipadalo jako správná odpověď a tak se rozhodl mě prudit dál. „Vážně? Protože tohle vypadá, že seš úplně ztracená, předpokádám poprvé v Londýně a .. Na co máš tolik kufrů? Stěhuješ sem armádu nebo co?" Řekl pobaveně. „Podruhé. A do toho ti nic není!" Už mě fakt začínal otravovat. „Wow, klídek kotě. Chci jen pomoct. A to ty očividně potřebuješ." Vzal do ruky pár mých věcí a šel se mnou. „Tak poslyš!" Konečně jsem se na něj podívala. Byl nějak až moc zahalený, na hlavě měl kapuci a brýle. „Nevím kdo seš a o co ti jde, ale já ničí pomoc nepotřebuju, takže se laskavě seber a jdi!" Vyjela jsem na něho. Nechtěla jsem být hned tak hnusná, ale když mi někdo kecá do toho, co dělám, jsem fakt nepříjemná. „Promiň." Sklopil hlavu a odešel. „Kdo to byl?" Přiběhla Nicol s papírkem v ruce. Asi zjistila, kam máme jít. „Ale nikdo." Usmála jsem se. „Můžem vyrazit?"

*************************************************

  Konečně jsme to nějak našly a ač bylo něco kolem deseti hodin dopoledne, obě jsme šly spát. Kolem oběda mě probudil hlad a jelikož Nicol byla nedobytná a ani za boha jsem ji nemohla vzbudit, vydala jsem se sama směr město. Nechtělo se mi chodit do žádné restaurace, tak jsem si to namířila hned do prvního Starbucks, co jsem uviděla. Shodou okolností bylo v centru, takže jsem se trochu prošla i po obchodech.

  Nevím jak se to tak rychle stalo, ale zrovna když jsem šla z Primarku s plnýma taškama nákupu, shromáždilo se tam asi milion ječících holek, které koukaly jedním směrem. „Ježiš co je?" Nadávala jsem. Nedalo se přes ně projít. „To on." Ukázala nějaká holka před sebe. Asi z toho taky nebyla dvakrát nadšená. „Odsud se nedostanem pěkně dlouho." Dodala ještě a já jsem si povzdychla. Chytla jsem ji za ruku a prodírala se s ní davem. A ne, vůbec mi nevadilo, že ji neznám. Nevím jak, ale zanedlouho jsme skončily přímo u zdroje všeho toho povyku. Poklepala jsem mu na rameno. Dopodepsal se nějaké fanynce a hned se otočil. Usmál se. „Takže co chcete krásky? Fotku nebo podpis? Nechte mě hádat obojí. Tak po-" Zarazila jsem ho uprostřed věty. Co si jako myslí, že jsem? Nějaká jeho fanynka? Ani nevím jak se jmenuje. Jediný, co o něm vím je, že je členem toho stupidního boybandu nad kterým furt slintá Nicol. Tak tenhle teda rozhodně pěknej neni. Vypadá jakoby na hlavě nosil utěrku. Vždyť má skoro delší vlasy než já! Zamračila jsem se. „Moh by sis to svoje stádo uklidit někde jinde? Normální lidi se snaží projít." Snažila jsem se přeřvat fanynky a ukázala jsem směrem na Primark. Zasmál se.„Vy nejste fanynky?" Podíval se na mě s neznámou dívkou. „Ne." Odsekla jsem. Zatvářil se smutně. Proč mi připomíná toho kluka z metra? Zahleděl se na mě a potom se zaculil. Fanynky už mu netrpělivě strkaly papírky před nos, ale on se očividně nenechal rozhodit. „Koukám žes to z metra vážně zvládla. Pořád nepotŕebuješ pomoct?" Podíval se na mé tašky.Takže je to ten debil. Ještěže jsem byla zlá. „Jo, potřebuju aby sis to odvedl a zmizel s nimi." Netrpělivě jsem ukázala do davu. „Fajn." Usmál se na mě a asi si myslel, jak mě tím neokouzlil. Hvízdnul na ně a ukázal směrem doleva. Když jsem od toho zmatku byla v bezpečné vzdálenosti, chtěla jsem pokračovat v cestě, ale on je takový otrava... „Hej, počkej! Otočil se na mě ten květák a hodil na mě ten jeho "neodolatelný úsměv." „Co je?!" Neochotně jsem se otočila. „Ty vàžně nechceš podpis?" Nevěřil mi. „Nic od tebe nechci. Ale.." zamyslela jsem se. „Něco bys pro mě mohl udělat." Usmála jsem se opovrživě. Očividně měl radost. Už si chystal tužku. „Co?" Zeptal se a odhodil si ten svůj hadr dozadu. „Ostříhej se." Mrkla jsem na něj a otočila se k němu zády. Slyšela jsem jeho smích. „Uvidím tě ještě někdy?" Zeptal se s přesvědčením v hlase. „Možná, když se ostříháš." Naposledy jsem se na něj za kroku otočila a pak i se záhadnou kamarádkou odešla.

  „Páni, to bylo úžasné!" Zaradovala se ta holčina. „Úplně sis ho podala!" Smála se. „Mimochodem, já jsem Noelle." Představila se. „Iwana. Jak že se jmenoval tenhle?" Zeptala jsem se. „Potřebuju znát detaily, až to budu vykládat kámošce." Usmála jsem se. „Iwana? Páni! To je fakt tvoje jméno?" Zeptala se nevěřícně. „Jo, víš jsem z Česka. Proto mám tak divné jméno." Odpověděla jsem. „No mě hned přišlo, že máš jiný přízvuk. A neni divný, je zajímavý." Dodala na to. „Jo, jinak - tohle byl s největší pravděpodobností Harry. Poznala jsem to podle vlasů. Moje kamarádka ty ničemy miluje už nějakou dobu, tak se vyznám." Usmála se. Přikývla jsem. „Nojo, utěrka na hlavě se pozná všude." Zavtipkovala jsem. „Asi bychom tvou a mou kamarádku měly dát dohromady, aby nás do těch jejich slaďáren už netahaly." Navrhla jsem. „Souhlasím." Kývla. „Ale pěkně tě nabaloval." Mrkla na mě. „Prosím? No neřekla bych." Vzdorovala jsem a Noelle se zasmála.

  „Když myslíš. Nechceš si někam sednout?" Zeptala se. „No, Nicol už je asi vzhůru a hledá mě, tak nejspíš ne, ale někdy na něco určitě zajdem. Nebo víš co? Nechceš za ní jít se mnou? Aspoň se seznámíte a já ji to nebudu muset vykládat sama. Stejně jsem zas zapomněla jak se ten debil jmenoval. Henry?" Nebyla jsem si jistá a Noellino zasmání mi dosvědčilo, že teda asi ne. „Je to Harry." Mrkla na mě. "A přijdu ráda."