I wanna be yours / Wilbur Soot

Kapitola 4

Pohled Wilbura:
Když se mě Nick zeptal kdo se mi líbí, tak mě to zaskočilo. Přece, jak se mi může někdo zalíbit když ji znám asi jenom 2 hodiny. To je blbost. Ale je pravda co jsem řekl, fakt krásně voněla, jako jahody a ty její oči, tmavé a černé jako noční obloha. Ale to že jsem se do ní zakoukal asi není pravda. Přece, je tu Niky, sice s ní nechodím a nechceme aby nás lidi dávali dohromady, jsme nejlepší kamarádi. Takže Ciri je jen kamarádka, myslím že to tak i zůstane.

Pohled Ciri:
Nemůžu spát. Asi to bude tím, že spím ve stejným domě jako moji oblíbenci a člověk kterého miluju. Pořád jsem se točila z boku na bok a nemohla ani na chvíli přestat myslet. Je to to fakt těžké nemyslet a vypnout mozek v téhle situaci.
Poslední 3 roky nemůžu nikdy usnout.
Připadám si že nepatřím do téhle reality. Pořád na to musím myslet. Cítím se jakoby jsem byla bez emocí, jenom čekám až bude konec. Kdysi jsem zkoušela se tě uskosti zbavovat tak, že jsem se sebepoškozovala. Prostě když se všechno na mě zase otočilo, tak jsem se jakoby začala dusit, neboli jsem prostě nemohla dýchat. Jakoby tady nebyl žádný kyslík. Jednoho dne jsem to nemohla vydržet a vzala si do ruky žiletku. Nechci si hrát na nějakou E-girl a tak, jenom jsem potřebovala ztratit ten adrenalin. Vzala jsem ji do ruky a začala si přejíždět po předloktí. Cítila jsem jak to štípalo, ale ulevilo se mi. Všechen ten strach a stres se na chvíli ztratil. Trvalo to jsem pár minut. Můj šestý smysl říkal ať to nedělám, že je to špatný nápad, ale já ho ignorovala. Červená tekutina mi začala téct po ruce dolů. Ani mě to nebolelo, jenom štípalo.
A to jsem dělala další 2 roky...
Potom jsem si uvědomila co jsem to udělala. Na rukách mám dlouhé jizvy a škrábance. Přísahala jsem že už to nikdy neudělám. Nemohla jsem se takhle ničit, kvůli tomu jsem ani nemohla nosit letní oblečení. Několik týdnů jsem s nikým nemluvila. Jenom s Triss. Ta mi jediná pomáhala, jedině s ní jsem se cítila v bezpečí. Řekla jsem si, že místo toho si budu kreslit. Řekla bych že jsem se v kreslení od té doby zlepšila. Všechno co cítím, můžu přes štětec a barvy vyhnat ven.
Teď ale zpátky do reality.

Ležela jsem na zádech a koukala do stropu. Přemýšlela jsem co bude zítra, Teda dneska, protože už je půl třetí ráno. Nebo jsem si znovu přehrávala dnešek a nebo jsem chvilu myslela že si půjdu něco k jídlu. Vždycky když nemůžu usnout a přestat přemýšlet si musim dát jídlo. Zvedla jsem se z postele a potichu po špičkách nohou naslapovala po studené podlaze. Potichu a pomalu jsem otevřela dveře od pokoje. Potichu abych neprobudila celý dům je zase zavřela. Problém nastal až tehdy když jsem musela sejít schody a najít kuchyň. Po tmě jsem nachmatala zábradlí a pomalu jsem brala schod po schodu. Když jsem nějak sešla schody, tak jsem se vydala najít lednici. Je mi jedno ze jsem u cizích lidech, kteří mě ani neznají. Mám hlad a přece nemůžu nechat žaludek bez jídla. Když jsem viděla kuchyň zaradovala jsem se. Asi 3 krát jsem si skopla malicek a probudila celý dům, ale nakonec jsem to dala. Vzala jsem si stejně jenom nějaké cereálie s mlékem a sedla si na gauč. Potichu jsem si tam jedla a potom jsem slyšela že někdo šel že schodů dolů. Rychle jsem polkla a 'nenápadně' si lehla aby si mě nevšiml. Takový maskovací režim akorát si mě všimne úplně každý. Naštěstí byla tma a já viděla jenom trochu. Usoudila jsem že to bude možná Tommy nebo George, co já vím. Ale podle výšky možná Wilbur. Nebo hladová Triss. Jak jsem tak přemýšlela, koukla jsem se jestli tam pořád je. Ta osoba slyšela jak jsem se pohla a šla mým směrem. Potom se otočila a šla zpátky nahoru. Rychle jsem se sebrala a šla taky nahoru. Spadla jsem do postele a snažila se usnout.

Seděla jsem na studené zemi a přede mnou byla jenom jedna svíčka. Všude kolem mě byla jenom tma a temnota. Dávalo mi to takovy nepříjemný pocit. Jako by my to říkalo že už se nikdy nemůžu smát, za rodiče si můžu sama, všechno špatné jsem jenom já. Vzala jsem tu svíčku do ruky a šla rovno. Vždycky když jsem byla o krok dál, slyšela jsem jak my někdo našeptává. Říká něco jako "Budeš na všechno sama. Nikdo ti nepomůže. Myslíš si že tě Wilbur má rád? To se pleteš! Má rád Triss." a tohle pořád dokola. Byla bych si začala uši, ale v ruce jsem držela svíčku. Pořád dalším krokem ten hlas byl hlasitější. " zdej to už. Je tebe škoda." už mi přišel ten hlas otravný jako komári v létě." Já chci bojovat! Nech mě na pokoji, hled si svýho sakra. NESER SE DO MĚ UŽ!" a zahodil jsem někam do tmy tu svíčku. Nebylo to žádné vymítání ďábla, ale už mě ten hlas začal lézt na nervy. Najednou jsem slyšela jak někdo v té tmě zvedl svíčku ze země a šel pomalí krokem ke mě. Najednou se zastavil a bylo ticho. Potom se rozběhl ke mě a slyšet byly jenom jak jeho nohy se odrážejí od podlahy. Měla jsem teď fakt strach. Nic tam nebylo a běželo to ke mně.

Někdo začal bouchat na dveře. " vstávat!" řvali kluci. Rychle jsem otevřela oči a sedla si. Triss pořád spala a tipla bych si že je ani neslyšela. Po pěti minutách bouchani vykopli dveře a řvali jako by jim někdo dal něco do jídla.
Přišel ke mně Wilbur a Tommy a sebrali mi peřinu. Dobře, tohle patří mezi ty nejhorší věci co ti kdo kdy může udělat. První jse samozřejmě že ti zlomy srdce, ale u mě i to když tě probudí a vezme ti peřinu. Chtěla jsem neco říct ale to už se probudila i Triss. Prý Nick a Phill už museli jet domů. Tak jsme tady byly jenom Tommy, Wilbur, George, Triss a já. Už se bojím. Rozloučili jsme se a kluci je šli vyprovodit. Já si Teda ještě lehla do postele a snažila se zase zaspat. Dlouho to nevydrželo a zase nás začali budit. Tohle budou dlouhé dva týdny.

Další kapitola is here.
Zase, omlouvám se za všechny chyby...