I wanna be yours / Wilbur Soot

Kapitola 16

"jenom spi, já tady nejsem" když jsem slyšela zvuky hned jsem se posadila na gauč a dívala se jak se Adam snaží sundat si boty. "ne, už jsem vzhůru" protáhla jsem se a šla uklidit nádobí. Je 8 ráno, tohle fakt není pro mě. Vždycky když se vzbudím brzo ráno vypadám celý den jako zombie.
Umyla jsem ještě nádobí a šla se převlíct do něčeho jiného abych nebyla celý den v pyžamu jako normálně.

"Adame? Adame! Máš už sbaleno?" seděla jsem na židli ve svým pokoji a kontrolovala kdy nám to letí. Mám domluvený že na letišti v Brightonu nás bude čekat Niki. Nabídla nám taky že by jsme mohli být u ní, ale já už objednala pokoj v hotelu takže to je jedno.
" ne. " se ozvalo z jeho pokoje hned naproti. "ne? Ne?! Víš kdy nám to letí? Za 4 hodiny!" rychle jsem se zvedla a šla ho trochu donutit mírným způsobem aby si sbalil. "hey! Dělej, hni se a nebuď pořád na počítači, dělej něco" seděl u počítače se sluchátkama na uších. "hm? Jaj co je?" "mluvila jsem na tebe" "jo, aha, jo už jdu." a zase si nasadil sluchátka. Trochu jsem se nasrala a napadl mě nápad který je trochu hnusný ale donutího to se zvednout. Nemusím dostávat hned to co chci, jenom- dobře, musím. Nemám ráda když mě neposlouchají a utahují si ze mě a já jim to musím oplácet. Ve škole si mě všímají jenom učitelé pro zkoušení, jinak nikdo. Asi víte že s tímhle mám problém, protože v té Ikei jak jsem řvala na ty týpky, to jsem byla opravdu nasraná.

Šla jsem tedy rovnou k zásuvce kde bylo hodně kabelů od počítače a vytáhla je všechny. "kurwa, co to děláš? Jses normální?" začal házet různými věci po mně Adam. Nejdřív letěli kapesníky, potom časopis, tužka, nějaká figurka a nakonec flaška, v které ale byla ještě voda takže to bolelo. "au, spíš jestli jsi ty normální" chytla jsem si na hlavu kde se trefil tou vodou. "eh, promiň, ale bylo to důležitý zrovna" "no jasně, jestli chceš se mnou letět, musíš si sbalit." "jo, už jdu na to" koukla jsem se ještě na něho mrazivým pohledem.
"fakt" "dobře." a šla jsem zase do svého pokoje.

Po půl hodině jsme už seděli v autě a jeli na letiště. S tátou jsme se ještě rozloučili doma, protože prý chtěl jít ještě k babičce. Když Adam parkoval auto, tak jsem si vzpomněla že jsem doma zapomněla sluchátka, takže to bude dlouhá nudná cesta, ale je pravda že vždycky usnu takže. Vzala jsem si věci z kufru a šli jsme na letiště.
Když jsme vstoupili, řekl Adam ať jdu do fronty sama, protože musel na záchod.

Když jsem tak čekala ve frontě která se vůbec nehla, spíš se jenom pořád zvětšovala, tak jsem si vytáhla mobil a začala psát Niki že už poletíme.
Chtěla jsem se podívat jaký máme číslo letu na tabulku a v tom jsem viděla jak pár metrů od nás stojí Tommy a Wilbur. Úplně se mi zastavilo srdce a nemohla jsem dýchat. Párkrát jsem zamrkala jestli nevidím jenom halucinace, ale pořád tam stáli a dívali se do mobilu. Rychle jsem se schovala za nějakými lidmi přede mnou aby si mě nevšimli. "Ciri, tady seš-" "ticho, drž hubu prosím." přišel za mnou Adam a řval tady přes celý letiště. Přes malinký kousek jsem viděla jak hned Wilbur zvedl hlavu a začal se rozhlížet. Co tu ale sakra dělají? Že by přiletěli za mnou? Asi, ale proč i Will? Proč ne jenom Tommy a George? No, to je teď úplně jedno, musím se totiž od sud nějak dostat. Nevím ale jestli letět do Anglie a nechat je tady a nebo jít za něma. "Adame?" řekla jsem potichu aby mě náhodou neslyšeli. "no?" "vidíš tamhle ty dva týpky?" "jo? A co?" "nesmí si mě všimnout, takže musím od tud pryč" "a jak jako?" "to nevim-" zrovna když jsem se chtela posunout víc aby mě neviděli, se ten pán za kterým se schovávám pohl. "sakra" zaklela jsem asi moc hlasitě, protože se na mě všichni otočili, včetně Tommyho a Wilbura. " sakra" zaklela jsem ještě jednou, protozese blížili k nám. Rychle jsem se snažila od tud dostal, ale byla jsem uprostřed lidi ve frontě a nikdo se nechtěl že svého místa hnout. "Ciri? Jseš to ty?" začal na mě mluvit Tommy a já se k nim otočila zády a dělala že neslyším. Ano, tohle je jediná věc která mě napadla zrovna v tuhle chvíli. " Ciri?" zkoušel to už i Will. "em, jo, je to Ciri, kdo jste?" odpověděl jim Adam a ho hned kopla do lýtka. "au, co je?" vraždila jsem ho pohledem a nakonec se otočila na ty dva. "ano? Jé, ahoj, vůbec jsem si vás tady nevšimla, em, co tu děláte?" dělala jsem že jsem si jich opravdu nevšimla a moc mi to nešlo. "no, chtěli jsme tě s Willem překvapit. Tak, překvapení." zasmál se Tommy a já se tvářila nechápavě, protože to vůbec nechápu. Páni, jak chytrá věta. Wilbur tam jenom stál a usmíval se, ale na chvíli se zatvařil docela smutně, jakoby čekal že mu hned skočím za krk. Taky jsem se na něho koukla aby zjistil že mě ranil. Ten zase se zatvařil nechápavě, protože to asi vypadala že ho chci zavraždit. "proč na sebe tak čumíte?" ozval se můj bratr. "nic, jo, tohle je můj starší brácha Adam, Adame, tohle jsou moji kamarádi z Anglie, Tommy a Wilbur." Adam se vůbec totiž nezajímá o zahraniční twich a tak. "super" usmál se Adam a já začala přemýšlet jak se z téhle situace dostat. Napadlo mě že asi poletíme do té Anglie všichni spolu, akorát mě mrzí že tu letěli jenom kvůli mně a ani nevyšli z letiště. Ale v tom mě něco napadlo. "nechcete být chvilu tady v Česku a potom letět zpátky?" "no to jsme měli v plánu, ale ty letíš do Anglie ne?" zeptal se Will. "no, mohla bych vás tu provést a potom by jsme odjeli všichni." "fajn, pojďme teda k autu" řekl Adam a bral si svoje věci. "haló! Lidi! Jestli si tu chcete jenom povídat můžete jít o kousek vedle!" začala na nás řvát nějaká stará paní ve frontě. "omlouvám se " vzala jsem si kufr a šli jsme na parkoviště.

Už byla tma a docela zima. Šli jsme k autu a když už jsme seděli na svých místech, zjistilo se že auto nejde nastartovat.