I wanna be yours / Wilbur Soot

Kapitola 25

"není ti zima?" přišel za mnou a sedl si vedle mě. "nevím že jsem říkala ať si ke mě sedneš" neodpověděla jsem mu na otázku a kousek jsem si pro jistotu odsedla. Začala jsem se smát jak je tohle všechno nahovno. Přišlo mi to vtipné že se tohle děje hlavně mně. Jakoby tady nebyl nikdo jiný kdo by si tohle zasloužil víc. "jsi v pohodě? Na obleč si ji" jenom tak jsem se na něho pousmála a on mi na krk navlékl mikinu. "hezky voní" oblékla jsem si ji a zachumlala se do ní. Je mi trochu větší ale to je jedno. "neměla by si pít v tvém věku" "říkáš to jako by jsi měl přes 50" podívala jsem se s totálním nezájmem v obličeji a čekala co odpoví. "není to pro tebe zdravé" řekl a vzal mi flašku z ruky. "co víš co je pro mě zdravé." odsekla jsem a opřela se o kolena. "co se stalo?" pořád se ptal a mně to začalo docela srát. "nějak moc se vyptáváš." pořád na mě čuměl až jsem to nevydržela. "před 3 nebo 4 měsícama, teď nevím, jsem odletěla s kamarádkou do Anglie a jako překvapení jsme bydlely u Tommyho. Byl tam i Wilbur kterého miluju ze streamů a pořád jsem na něho čuměla. Potom jsme si dali pusu a byli tak nějak spolu. Triss se potom na mě vykašlala a odstěhovala se do Anglie. Potom jsem odletěla zpátky a zjistila že mě Will podváděl. On mě ale nepodváděl a dali jsme se dohromady. No a potom jsem za ním odletěla zpátky a vyspala se s ním, ale potom mi volá Adam že táta měl autonehodu, že je v nemocnici.
Seděla jsem u něho celé noci a dny a potom začal pípat přístroj a já musela spát na lavičkách v čekárně a nic jsem nevěděla. Byl na operaci a potom přišel Adam že táta zemřel no a já pak potřebovala se něčeho napít a teď tady sedím." začalo se mi špatně dýchat. Ta úskost stoupala a nešla zastavit. Co se to děje? Nemůžu takhle, to nejde. " šššš, klid, dobrý" objal mě ten kluk kolem mých ramen a já zabořila nos mezi jeho krk a rameno. Tohle opravdu bolí, nechci tu bolest už snášet. Ztrácím se v těch myšlenkách už. " chybí mi, chci ho zpátky." "já vím"

Co mám říct. Tohle je ten nejhorší měsíc mého už tak zkurvenyho života. Tohle byla poslední kapka která se vlezla do mého srdce a další už to srdce roztrhá na kousky, které nikdy nepůjdou už slepit. Takhle se cítím. Bez citů. Bez emocí. Bez naděje. Je to opravdu smutné já vím, ale co s tím můžu dělat. Nic, vůbec nic.

Je to měsíc od tátova pohřbu. Bylo tam sice jenom pár lidí ale táta taky moc kamarádů neměl, víc času trávil jenom s nama a obzvlášť po rozchodu s matkou. Od toho dne jsem moc nevycházela z domu. Jsou sice prázdniny ale nechci tam chodit aby lidi ze sousedství na mě koukali a litovali mě pořád dokola a dokola. Zavřela jsem se před světem a vyhovuje mi to. Já a Adam se snažíme to prázdný místo zaplnit tím že býváme pořád spolu a myslíme spolu na tátu. Strašně nám chybí, opravdu moc, ale snažíme se být silní spolu a zvládat to. Babička se k nám nastěhovala na pár týdnů aby jsme teď nebyli sami a vzpomínali na tátu jako rodina spolu.

Přijela i Triss po tom co hned zjistila tu bolestnou zprávu. Byla tady se mnou celé 4 dny a pomáhala mi se vším, teda hlavně pomáhala babičce vařit a dávala mi najíst a dívala se se mnou na filmy abych myslela i na něco jiného. Adam to zvládal líp než já, on je silný, nic ho nikdy nezlomí a jeslí jo tak to nedává najevo.

A Will? Ten je pořád v Anglii. Ano, měl za mnou přiletět hned ten den když jsem ještě seděla na parkovišti s Lucasem. Jo vlastně, ten prodavač se jmenuje Lucas a je mu 19. Opravdu mi tu noc pomohl a stali jsme se kamarády. Pořád si píšeme a dost mi Teda pomáhá. Will měl teda přiletět ale něco mu do toho vlezlo. Samozřejmě že mě to ranilo a chtěla letět za ním, ale musela jsem zůstat kvůli babičce a Adamovi. Když jsem mu za dva dny zavolala kde je tak řekl jenom že ho to moc mrzí ale že musel jet něco kvůli rodině. Na tohle jsem samozřejmě nic říct nemohla a tak jsem řekla jenom ať co nejdřív přiletí. Když se ozvala Triss že poletí domů, tak jsem doufala že poletí i Wilbur a Tommy nebo George. Ani jeden. Ani jeden z nich za mnou nepřijel. Já jsem jim i nabízela že to zaplatím jenom ať hlavně přiletí že to teď mám těžký ale ono nic. Aspoň jsem tu měla Triss, na ní se můžu vždy spolehnout.

"můžeš jít pro poštu zlatíčko?" už je večer a já nevím co dělat.
Když jsem ležela na posteli a četla si knihu se ozvala babička. "už jdu". Vzala jsem si nějakou mikinu po Adamovi a šla dolů na chodbu. "děkuju" otočila se na mě když něco krájela na lince v kuchyni a já se jen usmála a obula si boty. Odemčela jsem dveře a šla k staré brance na zahradě. Venku je fakt zima a tma. Na nebi svítí obří měsíc a pouliční lampy na okraji chodníku. Na ulici je ticho, jdou slyšet jenom jezdící auta někde daleko a cvrkaní cvrčků. Prošla jsem kolem růží po kamenném chodníku který vede od branky až po naše dveře do domu. Nádherně to tady roste, sice je tma, ale díky měsíci jak dneska září to vidím jasně.
Teď mi došlo že za chvíli je konec léta, uteklo to opravdu rychle, myslela jsem si jak budu celé léto s Willem nebo s Tommym a Georgem. Dělala jsem si tak krásné představy a každý den jsem si představovala co budu dělat. Co všechno zažiju za ty dva měsíce. Jak je strávím se svou láskou a tak. Naah vždycky se zase zamyslím a zapomenu kam jdu.
Vzala jsem za rezavou kliku na brance a otevřela. Hrábla jsem do kapsy pro klíč, ale nic jsem nenahmatala. Zkusila jsem to i v druhé kapse ale tam taky nic. "To není možný, určitě jsem ho brala" začala jsem rychle prohrabovat všechny kapsy i na kalhotách a nic. "notak, aha! Tady je" Celou dobu byl na zemi. Musel mi vypadnout, ale já věděla že jsem ho brala. Usmála jsem se ze svého úspěchu a zvedla ten klíč ze země.
Ve schránce je jenom jedna červená obálka. Projel mi mráz po zádech, protože tohle vypadá jak v hororu a mám pocit jako by se na mě někdo díval, ale to je jenom pocit. Vzala jsem tu obálku a na ní bylo moje jméno. "co to kurva" otevřela jsem ji a na ní bylo napsáno 'Běž radši do pokoje, venku je zima.' a nic víc. To mám jako poslouchat dopis na kterým je moje jméno? Mám strach že v tom pokoji bude nějaký typek co mě chce zabít. Pevně jsem sevřela ten dopis a pomalu se vydala do svého pokoje. Když jsem se vyzula a šla do kuchyně, tak tu babi už nebyla. Asi šla teda spát, takže teď mám ještě větší strach. Co když si přišel pro mě démon? Co když mě bude chtít unést nějaký psychopat a bude po mě chtít ať hraju o život? Spíš bych měla přestat sledovat ty horory jako normálně televizi. Šla jsem teda potichu jak jen to šlo a pro jistotu jsem si vzala hokejku. Adam kdysi hrával hokej ale nechal toho, protože ho to nebavilo, chápeme.

S hokejkou jsem teda potichu našlapovalana na schody až k vrchnímu, kde jsem následovně mířila do svého pokoje. "hm, nevím jeslí jsem nechávala rožnutý světlo". Z pokoje se totiž svítí a dveře jsou trošičku otevřené a babička to být nemohla, protože do mého pokoje nechodí.
Stoupla jsem si před dveře a pevně jsem chytla věc se kterou můžu praštit toho úchyla. "tři, dva-" potichu jsem si počítala svůj útok a svižně jsem otevřela dveře. Hned jsem si všimla že mám v pokoji trochu uklizeno a všude jsou svíčky. Na okně jsou světýlka a na stolku u gauče jsou dvě skleničky s vínem a hned před tím stolem sedí na gauči jedna osoba.

Já tam stála pořád v ruce s hokejkou a jen zírala na toho člověka. A víme kdo to je. "seš hodně paranoidní že?" nasucho polkl a koukl se na mou vražednou zbraň. "C-Co tady sakra děláš? Jak ses sem dostal? Jak si to stihl když jsem byla jenom 5 minut pryč? Nebo spíš co chceš?!" "samozřejmě jsem přijel za tebou, jak jsem slíbil. Stýská se mi o tobě." stoupl si a šel mým směrem. "já tě tak strašně ráda vidím, ale slíbil jsi že přijedeš co nejrychleji a měsíc je opravdu dlouho." Začala jsem fňukat a hokejku jsem hodila vedle postele. Najednou se tady zjeví a bude si myslet že mu skočím kolem krku? Má pravdu, chtěla bych ho pořádně obejmout a už nikdy ho od sebe nepustit, ale taky se mi chce křičet kde byl a proč mě nechal samotnou. Nevím co udělat první a tak jsem stála a zkoušela zamaskovat slzy. "já se ti, no, já se ti moc omlouvám. Chtěl jsem hned za tebou přijet, opravdu, ale musel jsem jet kvůli rodině pryč. Prosím, už jsem tady, tak pojď ke mně." Stál tam s rukama do kříže a doufal jestli ho obejmu. Já jsem se jenom trošku zamyslela jestli to je dobrý nápad... Naaah konečně je tady tak to je jedno, nic víc nepotřebuju. Rozběhla jsem se za ním a rovnou na něj skočila. Slzy jsem nechala jít si svou cestou a emoce též. Pevně jsem se na něm držela že bych ho málem uškrtila a nechci už povolit. Nechci ho už nikdy mít od sebe tak dlouho.
"promiň" "ne, já promiň"

Nechci psát proč žádná kapitola dlouho nevyšla, ale za to je tahle delší.
děkuju a omlouvám se <3