Spřízněné duše

11 - ona

To ráno kdy šlo všechno do kopru se mi vůbec nechtělo vstávat, ale jelikož bylo úterý, tak člověk musel do práce, s tím se nedalo nic dělat. Po automatické ranní rutyně jsem si šla zaběhat, ale jelikož jakožto děsně šikovný člověk jsem hned po ránu musela srazit cyklistu, takže jsem zpáteční cestu musela dokuhat. Po rychlé sprše jsem pak jako každý den spěchala do práce, noha naštěstí mezitím přestala bolet, takže jsem mohla nabrat své obvyklé tempo. Naštěstí jsem svůj časový deficit z rána rychle dohnala a s půlhodinovou časovou rezervou jsem s úsměvem procházela uličkou kde jsem měla minulý týden tak nahnáno, přemýšlejíc o tom jaký jsem občas pěkný strašpytel. Náhle mě zastihl vážně nepříjemný pocit, že něco není v pořádku. Pomalu jsem se nadechla, abych zklidnila své splašeně bijící srdce a opatrně se začala rozhlížet kolem sebe skenujíc ulučku . Zničehonic mě zezadu objaly něčí ruce a poslední co jsi vzpomínám kapesník se známou zapáchající chemikálií na puse. Probudila jsem se v cele. Byla jsem malátná a dělalo se mi zle. Moc jsem toho kolem sebe neviděla, byla tu tma ale to málo co vydával zamřížované okýnko na dveřích mi způsobovalo husí kůži a návaly děsu. Seděla jsem na jakési kovové posteli trčící bez jakýchkoliv podpěr rovnou ze zdi, bez jakéhokoliv matrace, pouze s tenkou dosti špinavou dekou, na které jsem se probudila, kromě postele se v místnosti nacházel ještě nevábně vonící kýbl, který podle zápachu, který vydával, sloužil jako provizorní záchod. Malátnost způsobená uspávací látkou mě rychle přešla a místo toho se mě začal zmocňovat děs nebývalých rozměrů. Hlavou mi prolétávali nejhorší scénáře, toho co se bude nyní dít, na mysl se mi ale stále vnucovala myšlenka že to má něco společného s ním.