Spřízněné duše

10 - on

,, Tak co, jak se cítíš jako svobodný člověk? " Zeptal se Steve.
Otočil jsem se k němu, neboť jsem do téhle chvíle pozoroval scenérii zapadajícího slunce, rýsujícího se nad New Yorkem. Z této strany střechy byl vážně úžasný výhled, trávil jsem tu proto spoustu času od doby co jsem přišel na základnu, užívajíc si ten klid. A taky proto že jsem tu mohl vklidu přemýšlet, aniž by mě někdo rušil věčným pobíháním za prací po centrále. Centrála Avengers byla vlastně centrálou Avengers jen z části. Avengers měli osídlenou jen polovinu, tu druhou neoficiálně používal nový shield pod vedením nového řiditele Coulsona, který záhadně vstal z mrtvých. Což nedalo spát hlavně Starkovi, který nesnášel, když něco nevěděl a záhadné oživování lidí znělo až moc zajímavě, než aby to nechal jen tak být. Steve nebyl že znovuzrození Shieldu dvakrát nadšený, jenže Hydra se poslední dobou dost rozrostla, začala být opatrnější, k tomu všemu se tady objevil nový nepřítel o kterém tady ještě nikdo skoro nic nevěděl, proto byla potřeba práce v utajení a na tu byl Shield právě nejlepší.
,, Já ani nevím, abych pravdu řekl, nevím co teď, co se svobodou, "povzdechl jsem si a upřel oči zpět na západ slunce.
,, Myslíš na ni co," konstatoval
,, Nic se tím nemění, "zabručel jsem.,, To co se tenkrát stalo, jen tak nezmizí. Neodpustí mi to."
,, Odpustí, pochopí žes za to nemohl, "zaváhal ale už potom sebejistě dodal.",, Všichni víme jak to pouto funguje, zvlášť když jste oba v jednom městě. Protáhne vás to k sobě víc a víc, si vem, vždyť už má znamení víc jak čtyři roky. Sice ze začátku nebude nadšená, ale nenávist vyprchá dříve než si to oba uvědomíte. Jen si k sobě musíte najít cestu, nemohl jsi za to. "dokončil svůj monolog Steve.
Jen jsem si odfrkl. ,, To je právě to, udělám všechno pro to, aby jsme se nikdy nepotkali Steve. Nikdy se jí nebudu moct podívat do očí, bez toho abych si vzpomněl na ten strach v jejích očích, na tu hrůzu co ze mě měla, na zklamání když si uvědomila, že jí její spřízněná duše všechno vzala. Nedokázal jsem jí ublížit. Třeba kdybych jí potkal dříve než zbytek domu, tak by to dopadlo jinak. " Váhavě jsem se na něj podíval. ,, A dneska mohlo být všechno úplně jiný." Hlavou mi probleskla vzpomínka na to, když jsem se jí poprvé podíval do očí. Náhle jakoby se mi vyjasnila mysl a já věděl, že jí nikdy nedokážu ublížit. V té modré barvě jsem se přímo topil. Najednou mi to o jsem udělal nepřišlo správné, jemně jsem ji proto posadil na postel a s posledním pohledem do jejích očí jsem opustil dům a i s dokumenty jsem se vracel k veliteli, který čekal pár bloků od tud, zanechávají za sebou dům plný mrtvých a jedno zmatené desetileté děvče.