Ráno jsem se probudila s pocitem jaký jsem už dlouho neměla. Bylo to jako bych se vážně po dlouhé době vyspala a měla dostatek energie na celý den. Vylezla jsem z postele a šla rovnou do sprchy. Nepřemýšlela jsem nad tím,co budu dneska dělat ale věděla jsem, že se něco změnilo. Něco je jinak.
„Dobré ráno“ dala jsem tátovi pusu na čelo a sedla si k němu ke stolu. Přes celou kuchyň voněla snídaně. „Dobré“ usmál se. „Dáš si?“ ukázal na pánvičku plnou míchaných vajíček. „Jasně“ pousmála jsem se a šla jsem si udělat čaj. „Stalo se něco?“ prohlédl si mě a trochu se zasmál. „Ani ne. Po dlouhé době jsem se dobře vyspala. Žádná noční můra ani jsem se v noci nebudila s pláčem. Prostě jsem jen spala.“ Usmála jsem se a ukousla jsem si chleba. Táta se na mě jen usmál a dal mi pusu na čelo. „Jsem moc rád“ pošeptal mi, když se odtahoval a já se pousmála.
„Jdu si zaběhat“ křikla jsem do domu, vzala jsem si klíče a zabouchla jsem za sebou dveře. Dala jsem si do uší sluchátka a rozběhla jsem se směrem k parku a méně obydlené části města. Doběhla jsem až k malé kavárně kam jsem občas chodila s ostatními po tréninku. Rozhodla jsem se, že se tam na chvíli zastavím. Otevřela jsem velké prosklené dveře a hned mě do nosu udeřila známá vůně kávy. Už dlouho jsem tu nebyla ale vždycky jsem to tu měla docela ráda. Objednala jsem si kávu a spolu s ní jsem si šla sednou dozadu, kde nikdo neseděl. Byla to je větší černá lavice v rohu a velký dřevěný stůl jako všechny ostatní. Sedla jsem si a vychutnávala jsem si svoje Latté. Rozhlížela jsem se kolem sebe a snažila jsem se zjistit, jestli se tu něco za tu dobu změnilo. Zatím jsem ale nenašla nic co by se zdálo jinak. Už jsem se pomalu chystala k odchodu když se otevřely dveře a v nich stálo pár mě známých lidí. Snažila jsem se dělat jako, že je nevidím ale oni si mě moc dobře všimli. Většina se zase otočila zpátky jako bych tu nebyla ale byla tam i Sara. Usmála se na mě a nesměle mi zamávala. Úsměv jsem jí opětovala a zvedla jsem se. Vzala jsem si všechny věci a přešla jsem až k ní. Ostatní už seděli na svých místech jen ona jediná tam stála a čekala na mě.
„Ahoj“ šeptla jsem a trochu jsem se pousmála. Ona se usmála a objala mě. „Moc jsi mi chyběla“ zašeptala mi do ucha. Odtáhla jsem se od ní a úsměv si našel cestu na mou tvář. „I ty mě“ . Chvíli jsem tam jen tak stály a povídaly si. Potom jsem se rozloučily a já jsem jí slíbila, že se jí ozvu. Jsem ráda, že jsem jí potkala. Měly jsme k sobě vždycky dost blízko a ona asi jako jediná z mých přátel mi opravdu chybí. Kdybych jí tu nepotkala tak bych neměla odvahu se jí ozval. Spoustu lidí jsem naštvala. Některé tím co jsem dopustila a některé tím co jsem dělala potom. Byla jsem odtažitá, chladná, nikoho jsem k sobě nepustila. Nakonec to všichni vzdali a přestali se o mě zajímat. V tu chvíli to pro mě byla vlastně úleva. Utápěla jsem se ve vlastním smutku a myslela jsem si, že je to nejlepší možnost. Nebyla. Nemohla jsem se víc mýlit.
Přišla jsem domů a rozhodla jsem se, že si dám sprchu a potom něco uvařím. Táta sice přijede až někdy k večeru ale to nevadí. Svlékla jsem ze sebe všechno oblečení a vlezla jsem do sprchy. Po pár chvílích relaxace jsem vylezla a oblékla jsem si čisté oblečení. Došla jsem do obýváku a zapnula jsem televizi. Dala jsem tam hudební kanál a šla jsem do kuchyně.
Uprostřed přípravy omáčky mi zvonil mobil. Rychle jsem doběhla do obýváku a společně s mobilem jsem doběhla zpět do kuchyně. Byla jsem dost překvapená, když mi na displeji svítilo jméno „Sara“ . Mobil jsem si dala k uchu a nedočkavě jsem čekala co potřebuje. „Ahoj“ řekla jsem trochu nejistě. „Ahoj Kate, promiň. Vím, že si asi dost překvapená, že ti volám ale já mám takovou radost, že jsem tě dneska potkala a že si mě od sebe neodehnala jako předtím. Hrozně mi chybíš a tak mě napadlo, dneska je u mě taková menší párty, většinou jen lidi ze skupiny a pár kámošů mého kluka.. toho bych ti mimochodem taky moc ráda představila. Prosím příjdeš?“ zakňučela. „Myslím, že bych na chvíli přijít mohla.“ Bez chvilky přemýšlení jsem jí odpověděla. Nepromyslela jsem si svojí odpověď ani jsem nemyslela na to koho bych tam mohla potkat nebo co všechno by se mohlo stát. Musím začít znovu žít a tohle je příležitost na kterou jsem čekala. „Dobře, trefíš sem ještě že? Začíná to okolo 9 ale klidně můžeš přijít už dřív aspoň mi budeš moc všechno vyprávět a pořádně si popovídáme.“ Zněla tak šťastně až to mě samotné vyčarovalo úsměv na tváři. „Po osmé jsem tam. Teď už musím . Uvidíme se.“ Řekla jsem a hovor jsem položila. Tohle je moje šance. Musím všem ukázat, že se chci pokusit jít dál a ne jenom se uzavírat do sebe. Musím to zvládnout!
ČTEŠ
Blame - ON HOLD
Teen Fiction„Ty můžeš za všechno!! Můžeš za to, že jsme ho ztratili!" Všude byla tma, byl slyšet jen tlumený křik. „Umřel!! Je to tvoje vina!" „Je to stejné jako by jsi ho zabila sama!"
