Blame - ON HOLD

8. část

Otevřela jsem prosklené dveře kavárny a hned mě omámila nádherná vůně kávy a čaje. Bez jediného ohlédnutí jsem se postavila do fronty a čekala jsem až na mě přijde řada. Za pultem stála příjemná dívka, která nemohla být o moc starší než jsem já. Na všechny okolo se usmívala a celkově z ní šla pozitivní energie.

Muž co byl přede mnou si vzal svoji kávu a odešel. Udělala jsem dva kroky dopředu a pousmála jsem se na čísnici. "Co tu bude?" zeptala se. "Jedno vanilkové a jedno čokoládové latté. Prosím." usmála jsem se a ona jen přikývla. Otočila se a připravovala kávu, kterou jsem následně zaplatila a i s ní jsem vyšla k Mattovi. Bydlel jen kousek od téhle kavárny a vždycky, když šel ke mě tak ho bral. Rozhodla jsem se, že tu tradici trošku pozměním a tentokrát ho donesu já.

Při cestě jsem si připadala jako před pár měsíci. Všechno bylo úžasné, byla jsem šťastná a ani jsem nepomyslela na to, že by se mohlo stát něco zlého. Nedokázala jsem si představit, že se všechno zhroutí jak domeček z karet a já budu tak zlomená a osamělá, jako jsem byla.

Nevěřila jsem tomu, že by mi někdo byl schopen odpustit. Byla jsem na všechny zlá a snažila jsem se je od sebe odehnat a nakonec se mi to také povedlo. Neuvědomila jsem si, jak moc je všechny potřebuju.

Už jsem byla před poslední zatáčkou do ulice, kde bydlí Matt, když v tom u mě zastavilo auto. Myslela jsem si, že je to jen zmatený turista, který se bude ptát na cestu a spletla jsem se. To co se stalo dál mě nechalo zmatenou ještě na hodně dlouhou dobu.

Z okénka u auta vykoukla hlava neznámého kluka. Pousmál se na mě a ukázal ať jdu blíž. V domění, že se chce jen zeptat na cestu jsem udělala pár kroku k němu. "Potřebujete něco?" zeptala jsem se. "Nejsi náhodou Kate Evans?" zeptal se a já byla překvapená. Jak mě může znát? "Jsem. Jak to víte?" nadzvedla jsem obočí. "Byl jsem na té párty kde tvůj brácha.. no.. to je jedno. Jen si myslím, že bys měla vědět celou pravdu. Nebyla tak taková náhoda jak si myslíš." tvářil se vážně a já měla husí kůži. "Cože?" hlas mi přeskočil. Nevěděla jsem co čekat dál. "Je to na dlouho. Sám nevím všechno ale kdyby jsi chtěla můžeme se sejít a já ti povím co vím." Podal mi papírek s telefoním číslem o odjel.

Chvíli jsem jen stála na místě a nebyla jsem schopná pohybu. Koukala jsem do dálky, kde před chvíli zmizelo to auto. Nevím jestli mu mám věřit. Vůbec ho neznám ale jestli je to pravda a ví něco o bráchovi tak já to chci vědět taky. Nechci přijít o nic co se týká bráchy.

Z tranzu mě vytrhl až můj mobil. Vyndala jsem ho z kapsy a přijmula jsem hovor. "Nestalo se nic? Kde jsi?" zněl trochu vyděšeně. "Už jsem za rohem. Můžeš mi jít otevřít" odpověděla jsem a snažila jsem se znít klidně.

Rozhodla jsem se, že to všechno Mattymu řeknu. Buď mě podpoří nebo mě utvrdí v tom, že jsem naprostý blázen když nad tím vůbec přemýšlím.