Blame - ON HOLD

1. část

Ležím na posteli ve 'svém pokoji' přesněji řečeno jsem u táty. Přemýšlím jak se všechno mohlo během takové chvilky pokazit a slzy mi tečou po tvářích. Ten pocit bezmoci, prázdnoty.. Jako bych byla uvnitř mrtvá. „Dáš si něco zlatíčko?" objevil se ve dveřích táta. Sedl si na postel vedle mě a utřel mi slzu z tváře. „A neplač pořád. Vím, že je to těžké ale musíš se přes to nějak dostat. Zajdem někam? Na oběd? Do kina? Co ty na to?'' pousmál se na mě. Já jsem si sedla a koukla jsem se na něj. Pravda byla, že sem neměla chuť někam chodit. Představa, že někde někoho potkám nebo, že budu nucená koukat na ty šťastné tváře neznámých lidí mě ničí. Nejradši bych pořád seděla na posteli a utápěla se v slzách.  

„Dobře" šeptla jsem. „Hele, tak já jdu připravit auto a počkám venku, dobře?" pohladil mě po zádech. Já jsem jen přikývla a snažila jsem se pousmát. Myslím si, že to spíš muselo vypadat jako nějaký nepopsatelný úšklebek. „Děkuju tati" stačila jsem říct, než zmizel ve dveřích. Zvedla jsem se z postele a přesunula jsem se ke koupelně. Dala jsem si rychlou sprchu a oblékla si čisté oblečení.

„Tak můžeme?" usmál se na mě táta, když jsem vyšla ze dveří. „Jo" pousmála jsem se. V autě bylo ticho až na rádio. Teď je to vlastně poprvé co jsem od té doby v autě. Při vzpomínce na ten den se mi udělalo špatně. Křečovitě jsem držela opěradlo a snažila jsem se myslet na něco jiného. Moc se mi to ale nedařilo...

Ten den si pamatuju jako by to bylo včera. Byla bych ale radši kdybych si z něj nepamatovala ani vteřinu..

Flashback

21.5.

Seděla jsem v kuchyni přímo pod velkým světlem a snídala jsem. „Tak Kaaaateeee. Dělej pohni zadkem. Musím ti něco říct!!" Koukla jsem se na něj a jenom jsem se začala smát. „No dobřeee bráško už jdu" smála jsem se a šla jsem za ním. „Co potřebuješ tak důležitého?" smála jsem se když zavřel dveře do svého pokoje aby nás nikdo neslyšel. Tvářil se hrozně tajemně a já jsem se mu musela smát. „No, potřebuju abys mě dneska kryla." Pousmál se. Nadzvedla jsem obočí a čekala jsem co bude dál. Brácha a další jeho nesmyslný nápad. „No, víš jak jsem ti říkal o Barb? Pozvala mě k ní na menší párty a znáš rodiče. Ty mě nikam nepustí. Potřebuju abys řekla, že jsi mluvila s Markem a jeho tátou. U nás před školou a, že jsi mi dovolila u něj spát. Prosím sééégra." Prosil a já se po chvíli zasmála. „No dobře prcku ale mám to u tebe, jo?" zasmála jsem se a Shawn se na mě vrhl. Objal mě tak silně, že jsem skoro nemohla dýchat. „No dobrý, objetí bylo dost. Já už musím nebo nestihnu školu. Jestli chceš odvoz tak taky pohni" zasmála jsem se a šla k sobě do pokoje.

Zavřela jsem dveře a začala jsem házet věci do tašky. V kapse mi pípnul mobil. Vzala jsem ho do ruky a viděla jsem smsku . Otevřela jsem jí. Musel jsem bráchovi půjčit auto, stavíš se pro mě? O:) –D Usmála jsem se na mobil a hned odepsala. Jasně, čekej mě za 10 minut – K . Mobil jsem dala zpátky do kapsy a na záda jsem si hodila batoh. Procházela jsem kolem Shawnova pokoje a zastavila jsem se nad tím co jsem viděla. Na podlaze, posteli, židli prostě všude bylo oblečení a Shawn kolem sebe házel další. „Vem si to fialové triko s výstřihem do V a ty svoje světlé potrhané džíny" zasmála jsem se po chvíli a Shawn trochu poskočil leknutím a já jsem se začala smát. „Dobře"  hodil po mě nechápavý výraz a potom se zasmál.  Já jsem seběhla schody. „Čekám v autě tak pohni zadkem" křikla jsem při obouvání.

Otevřela jsem dveře a hned mě oslepilo ranní slunce. V tu chvíli se mi ten den zdál dokonalý, jako by ho nic nemohlo pokazit ale jedině zlepšit. Nikdy jsem se nemohla víc splést. Miluju Miami, miluju slunce ale ten den mi nic zlepšit nemohlo.

Zastavila jsem před školou a koukla jsem se na Shawna. „Takže jsi u Marka jo?" zasmála jsem se. „Jo, ještě jednou dík ségra. Mám tě rád" Usmál se a rychle mě objal. Potom už jsem se koukala jenom jak odchází, jak se jeho postava mizí ve škole a v tu chvíli mi nedošlo jakou chybu jsem udělala, když jsem mu ani neřekla jak moc ho mám ráda.... Kdybych jen viděla, že to bude poslední chvíle kdy ho uvidím.