Konec nebo začátek

2.

Ráno jsem se probudila a protáhla se. Je třetí den letních prázdnin a já s leknutím kouknu na kalendář. Dneska je třetího července a já mám zítra narozeniny. Nic jsem si nepřála, už snad vše co jsem chtěla mám. Natáhla jsem si rajtky a vyběhla z pokoje. Babička už krmila slepice a máma ještě spala. V kuchyni jsem si vzala jablko. Běžela jsem do stáje a jednou kousla do jablka - moje snídaně, zbytek je pro Torryho. Otevřu vrata. Koně pohazují hlavami a Renedy kope do boxu. Dojdu k zadnímu boxu kde bydlí můj sivý hřebec a podám mu jablko: ,,Jak jsi se vyspal?" Pohladím ho po hlavě a začnu rozdávat kýble s krmením. Když dojdu ke vratům, podívám se na nástěnku. Na fotkách je vysoký muž držící bílého koně - Můj táta a Smart Boy. Sundám z nástěnky obálku a otevírám ji stejně dychtivě jako jiné dny. Na první fotce je zase můj táta. Za vodítko drží drobnou hnědou kobylku na které sedí holčička s veselým výrazem v buclaté tváři - Já, můj táta a Krusty. Na další fotce je táta se Smart Boyem jak skáčou vodní příkop v Lexingtnu. To byl tátův poslední závod. Smart Boy si zlomil nohu a když hřebec padal táta byl pod ním. Vyděla jsem to. Byla jsem tam s ním. Položím obálku a podívám se k prvnímu boxu. Tam stával Smart Boy. Hned jak se táta zabil prodala máma Smarta a vše co na sobě bělouš kdy měl. Jen jeho potomka - Renedy - si máma nechala. Konec konců byl to hřebec šampión! Otřu kapesníkem zaprášenou tabulku na prázdném boxu. Vykoukne na mě jméno Smart Boy. S kapesníkem smetu z tabulky všechen prach a sjedu očima k kolonce majitel - Marcus Marlley, můj otec. Otočím se. Do očí mi najednou vhrknou slzy. Vidím znovu ten okamžik. Stál tam táta a říkal mi; Kdyby se mi Antie, někdy něco stalo, užívej života jako's vždycky užívala.

Pak nasedl na Smarta a odjel do opracoviště. Ještě ten den jsme ho polakávali - já, máma a babička. Nikdo jiný. Otřu si slzu a jdu za Torrym. On mě vždycky uklidní. Vyvedu ho před box a začnu čistit. V hlavě se mi to hemží vzpomínkami. Na tátu. Jak mě vodil do školky. Jak mi koupil Piree a jak mě na ní učil jezdit. Ale po každé krásné vzpomínce ho vidím jak padá: ,,Tak dost!" vykřiknu až sebou Torry trhne: ,,Máš všechno co chceš a neustále hledáš problémi!" nadávám sama sobě. Nakonec, utopená ve vlastních myšlenkách, odepnu Torrymu vodítko a za ohlávku ho vedu do výběhu: ,,Promiň kamaráde, dneska si musím dát oraz."

K domu nebylo daleko. Rychle jsem proklouzla dveřmi a zula si boty. Když mě mamka uviděla celou rudou od pláče tázavě se na mě podívala. Jen jsem pokrčila rameny a pokračovala do svého pokoje.