Over Again- Jak (ne)zvládnout vysokou

2.

Ráno jsme se probudila plná znechucení. Nejen že poslední dny stály za dvě věci, ale dnes mě čekala další, jedna z nejdůležitějších, zkoušek z fyziky vůbec. Opravdu jsem se snažila učit, prošla jsem téměř všechny učebnice, učební texty i mé vlastní zápisky, které jsem v posledních hodinách vytvořila, ale pocit, že připravená nejsem, nemizel.
K tomu všemu jsem si opravdu začala uvědomovat své chování, všímala jsem si znechucených pohledů některých lidí, když jsem společně s Bethany a Claudií procházela chodbou. Někdo se na nás díval se strachem v očích, někdo raději mizel z míst, kde jsme se nacházely, jiní se nás třeba snažili ignorovat. Dělali vše pro to, abychom neměly záminkou si jich všimnout.

Dříve bych to nejspíše jen přešla mávnutím ruky, ale po všech těch slovech neznámého jedince ze školní chodby, které mi mimochodem stále běhají v hlavě, se nad vším zamýšlím dvakrát více. Dokonce nepoznávám sama sebe. Ve škole, na veřejnosti, před lidmi se chovám tak, jako dříve, ale sama se sebou si začínám uvědomovat, že tohle nejsem já. Že se takhle nechci chovat. Že nechci být ojeté zboží, o které nikdo nemá zájem. Přesně podle jeho slov... Také jsem ho začala potkávat mnohem častěji, což považuji za nějaký zázrak, jelikož dříve jsem si ho sotva všimla. Pokaždé si mě prohlídne hnusným, kritickým pohledem nebo se zašklebí. Kdežto na ostatní holky, zvláště na ty méně oblíbené- baculky a jiné typy- se usmívá hezky, zdraví je, povídá si s nimi. Chvíli mi trvalo, než mi došlo, že jim tím vlastně dodává sebevědomí. Protože co si budeme povídat, vzhledově se má čím chlubit, tudíž je jasné, že holky, o které mnohdy nikdo nejeví zájem, jsou v sedmém nebi.

S povzdechem jsem sebrala kabelku, hodila do ní poslední nezbytnosti, naposled se sjela pohledem v zrcadle a vyrazila ze svého pokoje pryč. Z kuchyně spojené s jídelnou už se ozýval tlumený rozhovor. Zaslechla jsem Abby, jediná holka co tu spolu se mnou ještě bydlí, jinak tu převažují kluci. U stolu dále seděl John, pojídal chleba se sýrem.

,,Dobré ráno," Pozdravila jsem i přes to, že jsem neočekávala odpověď. Nikdo mě v tomhle domě neměl v lásce.. Raději jsem se pokusila být neviditelná a zamířila si to ke skříni, odkud jsem vytáhla obyčejný rohlík a z ledničky máslo. Náš jídelní stůl byl velký, přeci jen nás tady žilo pět, takže jsem si sedla na úplně druhý konec a soukala do sebe jedno sousto za druhým. Nešlo to. Žaludek jsem měla stažený, všechny ty věci se na mně nějak podepsaly.

,,Zdar volové," vtrhl do místnosti další člen tohoto domu, Harry, a v závěsu za ním hned Tobi, brácha. Nad Harryho pozdravem se celé osazenstvo pobaveně šklebilo, jen mně ta jejich přítomnost nějak nebyla příjemná.

,,Máte tu snídani kluci," usmívala se na ně Abby, přičemž jim podávala jejich namazané chleby. Bylo mi do breku. Tihle čtyři byli tak moc stmelení, už od střední, vědí, co je to pravé přátelství, o čemž já si mohu nechat jen zdát. Bethany a Claudie jsou falešné, ale vím, že kdybych je poslala do háje, nezůstal by mi už vůbec nikdo. Takhle jim aspoň můžu dělat vrbu. Věnovala jsem se svému jídlu a zaposlouchala se do jejich rozhovoru. Povídali si o každodenních věcech a dovedli se u toho smát. Raději jsem si rukou podepřela hlavu a oči odvrátila na protější stranu. Potřebovala jsem odsud vypadnout, ale neměla jsem na to sílu. Seděla jsem zde tak dlouho, vůbec jsem si nevšimla, že John a Abby již odešli. Při pohledu na svůj talíř jsem se zhrozila. Za tu dobu jsem nestihla sníst téměř nic. Povzdechla jsem si, tohle nemělo cenu. Odnesla jsem talíř, zbytky vyhodila do koše, i když jsem věděla, že by se s nimi dalo vymyslet něco dalšího, neměla jsem na to chuť, čas, ani náladu.

,,Aimee?" ozval se Tobi.

,,Hm?" zamručela jsem. Seděl stále s Harrym u stolu.

,,Jsi v pohodě? Já jenom.. teďka jsi vyhodila skoro celou snídani," snažil se, aby rozhovor vypadal přirozeně, ale já přesně věděla, na co naráží. A Harry také asi tušil, jelikož vypadal, že by se odsud nejraději vypařil a nechal to mezi námi dvěma.

,,Jo, jsem v pohodě, jenom nemám hlad a nestíhám," Odsekla jsem. Zase jsem zněla namyšleně a nepříjemně, přitom jsem to tak ani nechtěla.

,,Možná bys odpoledne mohla-"

,,Odpoledne mám brigádu," skočila jsem mu do řeči a raději odešla pryč úplně. Udělám si před první přednáškou hold delší procházku. Dneska by to snad mohlo být všechno v klidu. Až tedy na tu fyziku. Jinak mám ve škole jen pár hodin, potom půjdu na chvíli domů a ještě mě čeká brigáda. Nedávno jsem začala pracovat v jednom stánku u zábavního parku. Vpodstatě se jedná o stánek s párky v rohlíku, tudíž celý den nedělám skoro nic jiného.

Kupodivu celé dopoledne uteklo strašně rychle. Claudie a Bethany byly až moc zaměstnané řešením kauzi o nové holce do našeho ročníku, což mi umožnilo být téměř o samotě. Až tedy na tu fyziku, ze které mám smíšené pocity. Spíše jsem na sebe naštvaná, že jsem se nebyla schopná naučit. Zase. Vím, že potřebuji pomoct. Jenže komu mám o ni říct? Rodičům volat nechci a u okolí... no to by dopadlo jako minule.

Plížila jsem se po chodníku, kousek za město, kde se nacházel onen zábavní park. Netrvalo to dlouho a byla jsem na místě. Ve stánku už byl Joe, kterého jsem měla vystřídat. On měl ranní směnu, já mám odpolední. Pozdravili jsme se, prohodili spolu pár slov a nakonec jsem tu zůstala sama. Je to milý chlápek, kterému táhne na čtyřicet. Podle vyprávění má skvělou rodinu a žije si šťastně.
Dneska nebyl žádný nával lidí, takže jsem se po většinu směny nudila. S radostí jsem tedy přivítala malinkou holčičku s dvěma culíky, co se z ničeho nic objevila u pultíku.

,,Ahoj, co si dáš?" usmála jsem se.

,,Párek v rohlíku s kečupem a pro Daniela-" zasekla se v půlce věty a zběsile se začala rozhlížet kolem sebe. Nejspíš ji někdo chyběl.

,,Uh, no tak to vyřešíme potom, teď to nachystám tobě, ju?" navrhla jsem. Souhlasila. Začala jsem tedy chystat její rohlík.

,,Už je tady!" radostně si poskočila a ukazovala do dálky na blonďáka v dálce. A i když jsem na dálku slepá a měla bych nosit brýle, teď jsem přesně věděla, o koho jde. V duchu jsem zaklela. Nebyl to nikdo jiný, než ten blb ze školy.

,,Dane? Co si dáš?" ptala se ho holčička, přičemž ho tahala za lem trika. Místo odpovědi si mě celou povýšeně prohlédl a až poté promluvil.

,,Nedám si nic," zněl chladně. Raději jsem sklopila pohled, celá situace mi byla nepříjemná. Dokončila jsem objednávku, párek podala oné holčičce a sdělila jim cenu. Zatímco on se hrabal v kapsách, holčina se již rozutekla neznámo kam. Když se ani po několika minutách neměl k zaplacení povytáhla jsem obočí.

,,Asi... Asi jsem někde ztratil peněženku," koktal, škrábal se na zátylku a klopil pohled. Došly mu slova a snad poprvé se cítil, řekla bych, zahanbeně? Poprvé jsem byla na koni já a ne on.

,,Nech to být, rozmazlený fracek ti to promine," pronesla jsem možná až moc hnusně a po celou dobu jsem se šklebila.

,,Díky," zamumlal a raději odešel. Frajírek...
I když je fakt, že jeden párek mě nezabije. Na spropitném si tady vydělám mnohem více, takže se to v celkové těžbě ztratí...

Ahojky, tak další díl. Tohle pokračování nebude moc dlouhé, tudíž se již v další kapitole posunem o dost v ději. Díl vidím tak na sobotu, nebo pátek. :Dd