Over Again- Jak (ne)zvládnout vysokou

8.

Poslední dny v mém životě vypadaly dost stereotypně. Nastal konec s naším učením neučením a na fyziku jsme se vrhli pořádně. Daniel ze začátku sice nezvládal moji logiku a tvrdil, že horší ženskou ještě neviděl, ale tuhle počáteční krizi jsme už snad překonali.

Nebylo se čemu divit, vždyť všechny naše dosavadní doučovaní vypadaly spíš jako drbací kroužek. Bylo to náročné, ale sama za sebe jsem si troufala říct, že dělám pokroky. Už jsem se aspoň orientovala v základech.

Co ale pro mě bylo naprosto nečekané a s čím jsem nepočítala... Po pár dnech, téměř bez přestávky, se mi začal zavařovat mozek.  Potřebovala jsem si odpočinout, nějak to vstřebat, ale Daniel ne a ne to pochopit. Blížil se konec zimních prázdnin, za chvilku tu měly být oslavy Nového roku a on si trval na svém. Věděla jsem ale, že má pravdu. Blížily se mi opravné zkoušky.

Sledovala jsem Danielovu ruku, zběsile čmáral čísla, písmenka, vzorečky a bůh ví co dalšího na jediné nepopsané místo, které na papíře zůstalo.

,,Co s tím uděláš teď?" pohlédl na mě. Hlasitě jsem si povzdechla a promnula si oči.

,,Vydělím to dvěma?" tipla jsem.

,,Bože Aimee! To snad není možné, já tě normálně přetrhnu! Určíš změnu rychlosti!" rozmáchl se. Jak jsem ho tak pozorovala, cukl mi koutek. Věděla jsem, že bych se smát neměla, protože on se na rozdíl ode mne aspoň snažil, ale jeho výraz byl tak strašně vážný, až to bylo komické.

,,Bavíš se dobře?" obořil se na mě znova, tentokrát už však bylo vidět, že se chce smát i jemu.

,,Promiň Dane, ale já už to fakt nedávám," podepřela jsem si hlavu. Zavzpomínala jsem na naše začátky. Kdo by to kdy řekl, že jednoho dne bude sedět u nás v obýváku.

,,Je toho moc, co?" ušklíbl se.

,,Hmm," následovala jednoznačná a stručná odpověď z mé strany.

,,Kdyby ses učila průběžně," utrousil jen tak do vzduchu.

,,Budeš pořád rýpat?" ohradila jsem se a v ten moment se můj hlas přeměnil do naštvaného tónu. Na to se jen ze srdce zachechtal.

,,Vstávej, někam tě vezmu," rozhodl najednou. Nechápavě jsem se na něj podívala.

,,Neříkal jsi, že je toho ještě hodně?" oplatila jsem mu stejnou odpověď. Vlastně ani nevím proč, když jsem po nějaké pauze přímo toužila.

,,Hodina oraz nás nezabije. Potřebuješ to," přesvědčoval mě.

,,Fajn, jenom na sebe ještě hodím mikinu," vystřelila jsem z gauče.

****

U jedné hodiny nakonec opravdu nezůstalo. Slunce pomalinku zapadlo za obzor a my stále neměli v plánu vrátit se z našeho výletu.

,,Jídlo z fast foodu a zaparkovaný auto na kraji lesa. Nic moc, Romeo," utahovala jsem si z něj. Skutečně jsme takhle dopadli. Krčili jsme se na sedadlech v jeho autě, přecpávali se nezdravým jídlem a všechno to zapíjeli colou.

,,Hele ty Julie, kvůli tobě jsem musel mezi lidi v týhle otrhaný, rozbitý teplákovce," uškrnul se.

,,No to je hrůza, ty top modele," kroutila jsem se smíchem hlavou.

,,Neříkej mi tak, to už je podruhé," nakrčil čelo.

,,Ty si to jako pamatuješ?" podivila jsem se.

,,Jo. A nelíbí se mi to, tak mi tak neříkej," laškovně mě dloubl mezi žebra.

,,To je škoda, náramně se to k tobě hodí!" zamlaskala jsem. A zase jsme se na nějakou chvilku odmlčeli. Střídali jsme momenty smíchu a ticha. Člověk by ani neřekl, jak zajímavá může vzniknout atmosféra a jak příjemné to může být.