Over Again- Jak (ne)zvládnout vysokou

13.

Dlaně se mi nepříjemně potily, celé tělo se mi klepalo a já tomu ani za nic nemohla poručit. Ráno jsem se probudila dvě hodiny před nastaveným budíkem naprosto bezdůvodně. Kvůli stresu. Celkově mi zbývala nějaká hodina do odchodu. Nezmohla jsem se na nic. Seděla jsem v kuchyni, v nejvíce adekvátním oblečení, co jsem našla, před sebou jsem měla nakousnutý toust a hrnek kávy. Nevěděla jsem, čím se mám uklidnit. 

Nikdy jsem nebyla vzhůru první a musím uznat, že je to opravdu zážitek. Budíky se z pokojů přeřvávají jeden přes druhý, nikde ani noha, humbuk utichá no a za pár minut se budíky rozezvoní znova. Není o co stát. 

Za pár minut se do kuchyně dobelhal ospalý Harry. Protíral si oči od ospalků a nejspíše jsem ho svou přítomností docela překvapila. Napustil si sklenici vody a usadil se ke stolu naproti mě. 

,,Co tady děláš tak brzo?" povytáhl obočí. 

,,Mám tu zkoušku," mumlala jsem. 

,,Zkoušku?" naklonil hlavu na stranu za účelem přemýšlení. Tak tady byly jen tři možnosti. Buď o tom Tobi nikoho neinformoval, což by se mi zamlouvalo nejvíce, nebo to Harry už zapomněl a nebo byl prostě ještě moc rozespalý. 

,,Uh, tu fyziku," připomněla jsem mu. V očích mu bliklo, takže mu nejspíše mozek začal pracovat. Nijak se k tomu však dál nevyjadřoval. 

,,Tobi se nezmínil? Jak moc jsem to posrala?" uchechtla jsem se. 

,,Ale jo, cosi říkal, jen se o tom nebavil nijak extra. A určitě neříkal, žes to posrala. Každému se může stát, že sejde z cesty," usmál se. 

,,Jo, jenže já jsem byla naprosto zaslepená, hloupá a naivní. A ne na docela krátkou dobu," povzdechla jsem si, přičemž jsem se nezapomněla zamračit. 

,,Aimee, teď to neřeš a nerozrušuj se tím. Důležité je, že sis to začala uvědomovat. Můžeš to všechno spravit. Vždyť i s Tobim jste ten váš sourozenecký vztah dali zase dohromady. Můžeš po dnešku udělat tlustou čáru, začít s čistým štítem," pokrčil rameny. 

,,Jen, jen to nesmím dneska podělat," šklebila jsem se. 

,,Zvládneš to, uvidíš," uklidňoval mě. Seděli jsme v tichosti, každý zabraný do svých myšlenek. Než nás vyrušil Tobi. 

,,Co to máš na sobě?" smál se. Bez odpovědi jsem se koukla na své oblečení. 

,,Co je na tom špatnýho?" obořila jsem se. 

,,Aimee, ty tohle přece nenosíš," začal si chystat snídani. Měl pravdu. Sáčka, elegantní kalhoty a košile, to nebylo nic pro mě. Jen jsem prostě ráno cítila, že se to dnes bude hodit. Mohlo by to udělat větší dojem. 

,,A co jako?" stoupla jsem si. 

,,Nic, nemyslel jsem to nijak špatně," zvedl ruce v obraném gestu. 

,,Víš co, já radši půjdu, nebo to nedopadne dobře," procedila jsem skrz zuby. Nervozita, blbé kecy a ještě ignorace od Dana se dali dohromady. Výsledkem byla moje špatná, nabroušená nálada. S Danem jsem se včera domluvila, že mě vyzvedne. Jeho zpoždění se ale blíží už k patnácti minutám, telefon má nedostupný. A jestli to chci stihnout, je nejvyšší čas vyrazit. 

,,Chceš tam hodit? Nebo mám tam jet s tebou?" ptal se brácha. Začal se zajímat velmi brzo teda...

,,Ne," jednoduchá, prostá, všeříkající odpověď. Z kuchyně jsem se vytratila, v chodbě si obula boty, popadla kabelku a doufala, že mě aspoň krátká procházka trochu uklidní. 

,,Jestli ji ta nálada nepřejde, tak potěš koště," slyšela jsem ještě brblat bráchu. 

,,Jsi vůl, se mnou se bavila normálně," vysmíval se mu Harry. 

,,Jdi víš kam!" štěkl po něm s náznakem smíchu Tobi. 

Na místo určení, budova školy, jsem dorazila ještě s předstihem. Po cestě jsem se snažila dovolat Danovi, nechala jsem mu milion vzkazů, ale žádná odpověď. Z paranoie jsem prošla ještě všechny sociální sítě a webové stránky, kdyby se mu náhodou něco stalo, ale nikde se o žádné čerstvé autonehodě nebo něčem takovém nepsalo. Z čehož vyplívá, že se na mě asi vykašlal. A nebo nevím co se stalo. Zamířila jsem k učebně, doufajíc, že aspoň tam by se mohl objevit. Nebyl tu. Posadila jsem se tedy na lavičku, třela si ruce a doufala. Doufala, že následujících pár minut nepokazím. 

Být tu s ním, asi bych byla klidnější. Za posledních pár měsíců jsme spolu strávili tolik času, už jen jeho přítomnost mě sama o sobě uklidňovala, dodávala mi pocit jistoty. Kdežto teď, teď jsem tu byla sama.

Posledních pár minut, poslední zprávy. Stejně se neobjevil. Snažila jsem se zklidnit svůj dech, ztlumila jsem si vyzvánění na mobilu a pak už jen hleděla na čistě bílé dveře přede mnou. Za nimiž se totiž momentálně nacházelo moje všechno. Nutně jsem z nich potřebovala vyjít jako vítěz s úsměvem na rtech. 

,,Aimee," dveře se otevřely a z nich vyšel můj profesor fyziky. Danův strýc. ,,Pojďte dál," usmíval se a rukou mi pokynul, abych vstoupila. 

,,Dobrý den," rozhlédla jsem se po komisi. 

,,Dobrý den slečno Rossová, tak můžeme začít?" usmála se postarší paní v čele stolu a já s hlubokým výdechem přikývla...

Po více jak hodině mučení to bylo za mnou. Se svým výsledkem jsem nebyla úplně spokojená, ale co se dalo dělat. Rozloučila jsem se, ještě jim tak milionkrát poděkovala a konečně vydechla úlevou. Měla jsem jasný cíl. Zalézt si do nějaké kavárny a odstřihnout se ode všech aspoň na pár hodin.

Jenže jakmile jsem otevřela ty dveře hrůzy, doslova jsem se srazila s něčí postavou. No hádejte s kým asi. 

,,Aimee, ahoj," poškrábal se na zátylku hlavy. 

,,Nazdar," odsekla jsem podrážděně. 

,,Já se fakt omlouvám, promiň, vím že pro tebe bylo důležité, abych tady byl a že jsem ti slíbil, že tě odvezu, ale nezazvonil mi budík a zaspal jsem. Fakt mě to mrzí Aimee," blekotal. 

,,Jistě, sveďme to na budík," uchechtla jsem se. 

,,Ale notak, Aimee. Prosím, vím, že je to moje chyba, opravdu se ti omlouvám," sklopil hlavu. 

,,Bála jsem se o tebe, že se ti něco stalo. Ještě když jsem věděla, že pro mě máš přijet," vyčetla jsem mu šeptem. 

,,Promiň Aimee, mrzí mě to," přitáhl si mě do obětí a já ani neprotestovala. Konec konců, proč si kazit tak skvělý začátek dne. Je teprve deset ráno!

,,Mám to. Za dva," usmála jsem se mu do ramene. 

,,Nepochyboval jsem o tom. Mělas totiž skvělého učitele," kousek se odtáhl a jeho přirozený úšklebek se mu rozlil na tváří. S doprovodem smíchu jsem ho bouchla do hrudi. Usmívali jsme se jeden na druhého, jakoby se snad zastavil čas. Ty chvilka byla až magická a jakmile se naše obličeje začali přibližovat, zadrhl se mi dech. Ještě mála chvilka váhavosti, no a pak se naše rty spojily. 

Pár polibků už jsem měla za sebou. Ale tento byl úplně na jiné úrovni. V Danovi jsem cítila oporu, nejlepšího kamaráda, skvělého, spravedlivého člověka, ale hlavně... Hlavně jsem v něm poprvé pocítila kluka, se kterým bych to chtěla zkusit. Ať to stojí, co to stojí...