Over Again- Jak (ne)zvládnout vysokou

4.

Dny ubíhaly opravdu rychle. A k tomu všemu jsem vesměs dělala to jedno samé dokola. Ráno jsem vstávala bez nálady, odbila si školu a přetrpěla otravné kecy Bethany a Claudie, sem tam si dala rande s učitelem fyziky, který se dotazoval, co se stalo s Danielem a proč jeho domluvené doučování nevyšlo. Prý ze synovce vytáhnout nic nemůže a na otázku, jak to šlo a zda jsem něco pochopila, ho prej poslal do míst, kde slunce nesvítí. A já nebyla o moc víc sdílnější. Rozhodně jsem neměla v plánu mu vykládat, za jakou krávu mě Daniel považuje.

Pokud jsem nebyla na brigádě, trávila jsem všechen svůj volný čas u sebe v pokoji ve společnosti, a teď se podržte, knížek. Ano, opravdu. Šprtala jsem se a jelikož jsem mezi jednotlivými věcmi nenacházela souvislosti a spojitosti, většinu toho jsem se tedy učila z paměti. Někdy jsem mívala pocit, že mám hlavu jako kopačák. Bylo mi to ale k ničemu. Čas pololetí, tedy uzávěrka známek, se blížil a já byla absolutně bez šance zlepšit si průměr pouhými testy. Věděla jsem, že bez opravných termínů navíc a nějakých dalších přezkoušení budu ztracená.
Sžíral mě pocit, že jsem zklamala. Ne jen rodiče, kteří zatím nic netuší, ale hlavně sama sebe. Slibovala jsem si, že k vysoké budu přistupovat zodpovědně a místo toho na přednáškách poslouchám Bethany s Claudií. Místo zábavy a tvoření si přátel na celý život od sebe jen lidi odháním. A taky si začínám uvědomovat, že se ze mě, jakožto z extroverta, stává introvert. Uzavírám se sama do sebe, s rodiči jsem naposled volala ani nevím kdy a s Tobim komunikuji minimálně.

Dnes tomu není jinak. Je neděle, jsem znuděná, cítím se divně. S nějakým malováním se už ani neobtěžuji, i když to ještě před nějakou dobou byla moje hlavní priorita. Z obýváku se ozývají hlasité salvy smíchu. Jako každý týden nastal filmový maraton. Všichni mí spolubydlící, tedy Tobiho kamarádi, jsou nasáčkovaní na gauči a jedou jeden film za druhým. Jako obvykle- já jsem zvaná nebyla, tudíž jsem se mohla akorát tak užírat v samotě.

Zrovna ve chvíli, kdy jsem se lehce zkulturnila a byla připravená vyrazit někam pryč, jelikož mi tady tahle atmosféra lezla na mozek, se ozval zvonek. Ignorovala jsem to, hleděla jsem si svého, obula si tenisky, propadla peněženku a chystala se na odchod.
Procházela jsem přes obývák, film byl stopnutý, všichni napínali uši a od vchodových dveří do bytu se ozývaly hlasy. A taky moje jméno...

,,Hledám Aimee," zaslechla jsem. Hned na to jsem uslyšela i Tobiho odpověď. A ten první hlas jsem také dokázala identifikovat. Zasekla jsem se. O rám dveří se opíral Tobi a Daniel před ním něco naznačoval rukama. Zarazila mě jeho přítomnost a taky jsem si sakra kladla otázku- Jak zjistil, kde bydlím.

Vydala jsem se k nim, nic jsem neříkala, na botníku popadla klíče a chtěla odejít ven. Tobi mě zastavil. 

,,Aimee, máš návštěvu," konstatoval. Jako bych to asi nezjistila sama. 

,,Jdu ven," pípla jsem. Na Tobiho jsem se lehce pousmála, Daniela zpražila nepěkným pohledem a bez dalších slov jsem je obešla. Stále jsem v sobě držela ty slova, co mi řekl a i když jsem si to nechtěla přiznávat, bolelo to. Kdyby to aspoň bylo jednou, ale on mě nepěknými slovy počastoval pokaždé, co jsme se potkali. Věděla jsem kam půjdu. Na dobré kafé a dlouhou procházku. Udělám si čas jen pro sebe a na chvíli vypnu. A nebo taky ne. 

,,Aimee," zaslechla jsem za sebou. Daniel. Následně byl slyšet dusot nohou, jak sbíhal schody. Neměla jsem náladu se s ním bavit, tudíž jsem ještě přidala do kroku. 

,,No tak, počkej přece," volal za mnou. Hodila jsem totální ignor, v klidu si šlapala dál. Před mou oblíbenou kavárnu jsem dorazila za nějakých patnáct minut. Nebyla přímo v centru, nechodilo zde moc lidí a byla opravdu útulná. Ohlédla jsem se kolem sebe. Vypadalo to, že Daniela jsem setřásla. Tedy to jsem si myslela do doby, než jsem si sedla ke stolu a dvě minuty na to přede mnou přistál další hrníček. Zvedla jsem pohled a moje oči se střetli s těmi jeho. Pozvedla jsem obočí na náznak, zda by mi mohl vysvětlit, proč za mnou celé odpoledne pochoduje jako pejsek. 

,,Konečně ses zastavila," svalil se naproti mě a hlasitě oddechoval. 

,,Nikdo tě nenutil, za mnou chodit," rýpla jsem si docela hnusně. 

,,Uh, ne no," zamumlal. Dalších několik minut jsme na sebe jen hleděli, což už mě přestávalo bavit, proto jsem se ozvala. 

,,Co po mně chceš? Já myslím, že máme všechno vyřízené," brblala jsem. 

,,Jo? A co takhle to doučování a navíc-"

,,Doučování je vyřešené. Já pomoc potřebuji, to uznávám, ale ty evidentně nemáš zájem mi pomoct, takže není o čem mluvit. Nebudu se dívat na tvůj kyselí ksicht," skočila jsem mu do řeči, aniž bych jej nechala domluvit. 

,,Můžu pokračovat? A to o tom kyselém ksichtě přeskočím," uchechtl se. ,,A navíc jsem se ti chtěl omluvit," dodal o něco tišeji. Vyvalila jsem oči. 

,,Co prosím?" byla má reakce. 

,,Chci se ti omluvit. Nějak se mi to uleželo v hlavě a nechtěl jsem tě v té knihovně rozplakat-"

,,Já jsem nebrečela," opět jsem ho nevychovaně přerušila. 

,,Tekly ti slzy," naklonil hlavu na stranu. 

,,Nebrečela jsem," trvala jsem si na svém. 

,,Když myslíš," pousmál se. ,,Prostě jsem se nechtěl zachovat tak hnusně, nějak to ze mě vypadlo. A taky jsem mluvil se strejdou a mám pro tebe tohle," předsunul přede mě přeložený bílý papírek. 

,,Co to je? A kvůli jedné omluvě se neposeru," zamrkala jsem. 

,,Právě proto ti dávám tohle. Se sama podívej, co to je," pokrčil rameny. Papírek jsem tedy rozložila. 

,,No datum. A?" stále jsem nechápala. 

,,Tvoje první opravná zkouška navíc. A taky jsem se přimluvil, nebude v mluvené formě, ale v psané, což si myslím, že je lepší," zazubil se. V duchu jsem si řekla tiché wow. Nečekala jsem to. 

,,Jedna mi stejně nebude stačit," zamumlala jsem. Ne. Já jsem mu prostě nemohla poděkovat. Ale na druhou stranu... za co taky? Vždyť mě vždycky zatím jenom urazil. Tohle je ten nejnormálnější rozhovor mezi námi. 

,,To sice ne, ale.. Někde začít musíš," pokrčil rameny. 

,,Hm," broukla jsem. 

,,A jelikož vím, že ti teď v hlavičce šrotuje, že se na to nebudeš schopná naučit sama, pomůžu ti. Máš nějaké plány na vánoční volno? Jedeš za rodiči nebo tak něco?" ptal se. 

,,Ne," odsekla jsem. Tohle budou první Vánoce, kdy nebudu s našima. Budu sama. 

,,Tak super, máme na to celejch čtrnáct dní," spokojeně si poposedl. 

,,Nějak nechápu, proč mi chceš najednou pomáhat," odfrkla jsem si. 

,,To neřeš. Za zkoušku asi nic nedám, navíc jsem se bavil s pár lidma a prý jsi z té vaší trojičky nejnormálnější, tak na tom asi něco bude," vysvětlil. Zaúpěla jsem. 

,,Bezva," prohrábla jsem si vlasy. 

,,Super."

,,Pořád mi ale ještě tvoje společnost není nějak extra příjemná, takže půjdu," ušklíbla jsem se. 

,,Mám to úplně stejně hele. Pořád si o tobě totiž myslím to samé," odvětil. Najednou se změnil tón jeho hlasu, styl mluvy, všechno... Zase mě to zabolelo. Věnovala jsem mu poslední pohled a odešla... 

Jak se máte?♥ A další díl bych chtěla vydat někdy ve čtvrtek nebo pátek, uvidím podle času. :Ddd