Over Again- Jak (ne)zvládnout vysokou

5.

Ani jsem si to neuvědomovala, ale čas Vánoc se blížil neskutečně rychle. Pro mě bylo výhodou, že jsem si nemusela lámat hlavu s dárky. Pro rodiče jsem měla vše již připravené, teď jsem jenom doufala, že trefím adresu hotelu, ve kterém zrovna budou. No jo, cesta kolem světa. A ségra s babičkou i dědou už dárky podle všeho měli i doručené. Stejně tak druhý děda. Pro Tobiho sice také dárek mám, ale on i všichni naši spolubydlící odjíždí na celých čtrnáct dní pryč, na chatu, tudíž mu ho tak maximálně můžu strčit pod polštář.

Ve škole se také již nic neděje, Bethany i Claudie samozřejmě prudí všechny okolo, a já, jelikož se pohybuji v jejich závěsu, je tím vlastně podporuji. Od té divné chvilky, co mi Daniel nabídl doučování, také pár dnů již uteklo. Potkáváme se ve škole, na hodinách, ale nemluvíme spolu. Na jednu stranu mi hodně pomohl, nejspíš ještě i v budoucnu pomůže, ale pak si zase uvědomím jakým způsobem. Chvilku je milý, hodný, chvilku se s ním nedá vydržet, lítá z něj jedna nadávka za druhou.
Nechci to řešit a ani za ním nemám odvahu jít a získat odpovědi na mé nevyřčené otázky, jak to teda bude a jestli mi s tou slavnou fyzikou hodlá ještě pomoct.

Posledních pár dnů a je tu Štědrý den...

****

I těch pár dnů uteklo rychlostí světla a onen den nastal. Abych se necítila tak sama, domluvila jsem si brigádu. Směna mi začínala hned ráno a už jsem tu seděla několik hodin mezi kterými jsem nepozorovala nic jiného než rozzářené obličeje dětí, šťastné, ale ustarané rodiče. Lidí tu bylo málo, vždyť také kdo by sem chodil v den, který se má trávit doma, v okruhu blízkých. Vánoce pro mě byly vždy kouzelný čas, až na tenhle rok. Netěšila jsem se, neměla jsem náladu, viděla jsem to na film a spánek.

Před čtvrtou už jsem měla chuť všechno zabalit. Bohužel pro mě, směna mi končila až za dvě hodiny. Ty jsem strávila zíráním do mobilu. Domů jsem se plahočila po tmě a při myšlence, že mě tam vlastně nic nečeká jsem svůj krok ještě zpomalila. Cesta kolem obchodu mě donutila zapřemýšlet, jaké zásoby jídla doma jsou. Nic, čím bych si tenhle večer mohla zpříjemnit, tudíž jsem zamířila do večerky, u které jsem ani nedoufala, že bude otevřená. Vždyť, kdo by měl také otevřené na Štědrý večer...

K mému překvapení se zde však svítilo a za pokladnou stála osamělá stařenka. Jinak to zde ale zelo prázdnotou. Zvoneček nade dveřmi zacinkal. Slušně jsem pozdravila a zamířila si to mezi regály.
Jako bludný pocestný jsem chodila sem a tam, nemohla se rozhodnout a nakonec jsem asi po půl hodině mířila k pokladně s kyblíkem zmrzliny, nějakými sušenkami a mraženou pizzou, jelikož ta se mi v tu chvíli pozdávala jako nejvhodnější večeře.
V ten moment se dveře rozrazily, dovnitř vběhla uřícená postava, zahalená v oblečení od hlavy až v krku. Bez rozmyšlení se dotyčný rozběhl k pokladně, nezajímal se, že už jsem si na pás skládala svoje věcičky a chtěla platit.

,,Dobrý den, prosím vás, nutně bych potřeboval svíčky," udýchaně chrlil na prodavačku svoje přání a já podle hlasu konečně poznala, o koho jde. Jistěže Daniel. Měla jsem sto chutí odejít a za nějaký stojan se schovat. Bohužel, paní prodavačka byla nejspíš rázná žena.

,,Mladý muži, musíte počkat, předběhl jste slečnu," odvětila a pro větší efekt si dala ruce v bok. Danielův pohled okamžitě padl na mě, v šoku vyvalil oči a čuměl. Pozvedla jsem koutky úst a mávla mu. Tak nějak se mi nechtělo mluvit.

,,Jo, dobře. Nutně potřebuji svíčky, prosím," trval si na svém.

,,Ne, první obsloužím slečnu," Odsekla mu prodavačka. Daniel nasupeně dupnul nohou jak malé dítě, ale od pokladny ustoupil. Prodavačka mi namarkovala nákup a při hledání tašky, o kterou jsem ji požádala, se z ní stala upovídaná babička.