Stan(d) by me [SEBASTIAN STAN CZ/ENG FF]

►prologue◄

Šli jsme po Karlově mostě ruku v ruce jako čerstvě zamilovaný pár. Přestože to zdaleka nebyla má první návštěva, rozhlížela jsem se kolem jako nadšená turistka. Na zimní Prahu žádné jiné město nemělo; bylo krátce po Novém roce, takže sněhu ještě moc nebylo, ale i tak to stálo za to. Koutky úst jsem měla lehce zdvižené a hlavu opřenou o Adamovo rameno.
Zhruba v polovině jsme se zastavili a udělali pár fotek. Na požádání nás na snímcích společně zachytil ochotný postarší pár. Při poděkování nám prozradili, že příští rok oslaví třicet pět let od svatby. Byli rozkošní. Za nějakých třicet let jsme to mohli být my.

Ušli jsme dalších několik metrů. Lidé se při pohledu na nás usmívali, ale jedna dívka se přímo okázale mračila. Když procházela kolem mě, komicky otevřela ústa v údivu. Pak si hlasitě odkašlala a oslovila mě.

"Promiň, mohla bych s tebou na chvíli mluvit?" skoro zašeptala a vycenila zuby v nuceném úsměvu, přičemž očima naznačovala, abych spolupracovala.

"Jo, jasně."

S omluvným pohledem jsem od Adama odkráčela. Zastavily jsme se až na druhé straně mostu.

"Známe se?" začala jsem zdvořile. Jen zakroutila hlavou a ohlédla se. Adam stál se založenýma rukama na prsou a podezřívavě nás sledoval.

"To je tvůj přítel?" otočila se zpátky ke mně. Přitakala jsem a obličej toho neznámého děvčete se přitom zkroutil hrůzou. "Ty vole, tak to je v prdeli."

"Co se děje?"

"Je mi to fakt moc líto," zamumlala a já jí z tváře vyčetla, že mluví pravdu. "Nevěděla jsem to."

"Vy se s Adamem znáte?" zvědavost ve mně pomalu hlodala.

"Tak trochu," připustila váhavě. "Hele, vím, že mě neznáš a nemáš důvod mi věřit, ale já bych to na tvém místě chtěla vědět."

"Vědět co?"

Zhluboka se nadechla, jako by se mi chystala oznámit, že mi zbývá poslední rok života.

"Je to asi dva týdny zpátky. Potkali jsme se na jedné párty, kecali, pili a pak... no, pak jsme skončili u mě doma."

Nechápavě jsem na ni civěla. Co to říká? Adam sice na takové akce chodil; většinou, když jsem o prázdninách nebo jiném volnu dělala noční směny, ale vždycky mi celou dobu psal. Nepamatovala jsem si, že by se po něm někdy slehla zem. Polkla jsem a zatřepala hlavou.

"Asi si ho s někým pleteš," prohlásila jsem rezolutně.

"Vím, jak to musí znít, ale přísahám, že-"

"Prostě to musel být někdo jiný," skočila jsem jí do řeči.

Chápavě přikývla a vylovila z kabelky mobil. Chvíli do něj něco ťukala a následně mi ho vtiskla do dlaně. Hlavou mi pokynula, abych se dala do čtení. S nedůvěrou v srdci jsem sklopila oči k displeji.
Stačilo mi přečíst prvních pár zpráv, abych věděla, že nelhala. Číslo v záhlaví bylo skutečně Adamovo a z konverzace jasně vyplývalo, že spolu něco měli. Znechuceně jsem jí telefon vrátila, když se objevily explicitní fotky. Lítostivě na mě koukala. Nevěděla jsem, jak na tohle reagovat. Nakonec jsem se rozhodla pro konfrontaci.

Zachytila jsem jeho pohled a mávnutím ruky ho přivolala k nám. Váhavým krokem se rozešel naším směrem. Pokusil se mě obejmout kolem pasu, ale ucukla jsem a trhla hlavou směrem k černovlasé dívce, na kterou se lhostejně zadíval.

"Kdo to je?" pronesl nevzrušeně. Ta neskutečná drzost!

"Jak se jmenuješ?" zeptala jsem se jí, když mi došlo, že ani já neznám její jméno.

"Aneta," odpověděla přidušeně a já jí poděkovala. Zkusmo jsem k ní natáhla otevřenou dlaň a ona mi do ní ochotně vložila svůj mobil. Předala jsem jej Adamovi. Nejdříve nechápal, ale po několika vteřinách čtení se mu na tváři objevila zděšená grimasa.

"Vysvětlím to," vykoktal, ale já ho nechtěla poslouchat.

Přiznal se. Vzala jsem mu telefon z ruky a vrátila ho zpátky Anetě. Ještě jednou jsem jí vyjádřila své díky, a aniž bych se ohlédla, jsem se od obou vzdálila.

"Počkej!" ozval se za mnou mužský hlas. Tohle nezvládnu. Ne před všemi těmi lidmi. Znala jsem se. Jakmile ztratím nervy, neovládnu se. A stejně tak Adam. Ještě chvíli na mě hulákal, ale neutekla jsem. Nakonec mě dohnal.