Stan(d) by me [SEBASTIAN STAN CZ/ENG FF]

►part 22◄

O dalších několik dní později pro mě bylo chování máti a Michala tak nesnesitelné, že jsem doopravdy začala pomalu balit. Moc věcí jsme s sebou neměli, ale řekla jsem si, že pro jistotu ještě zajdu nakoupit oblečení pro Valerii. Cesta letadlem byla dlouhá, proto bych byla radši připravena, kdyby potřebovala převléknout. Nechala jsem doma Sebastiana i Val, abych byla rychleji hotová. Už jsem odsud chtěla pryč.
Nohy mě spíše podvědomě zavedly do menšího řetězce obchodu s dětským oblečením než do přeplněného nákupního centra. Se Sebastianem jsem si teď pro malou mohla dovolit jen to nejlepší. Bylo to špatné? Možná. Necítila jsem ale žádné výčitky, když jsem u pokladny platila jeho kreditkou. Kdyby to bylo pro mě, asi bych se na to dívala trochu jinak, ale takhle jsem to zkrátka brala jako normální věc.

Jakmile jsem měla vše zabalené v papírové tašce, vyrazila jsem pomalou chůzí zpátky domů. Strašně moc jsem se těšila na svou dcerku, každá chvíle bez ní pro mě byla utrpením. Přesto však bylo v mé procházce o samotě něco uklidňujícího; neslyšet na okamžik ten věčný pláč nebo se nestrachovat, co by se mohlo stát, kdybych ji spustila z očí. Nikdy nebudu moct Sebastianovi dostatečně oplatit to, že se mnou zůstal. Odepsal-li by mě hned na začátku... nedokázala jsem si vůbec představit, jak bych dopadla.
Docela mi vyhovovalo být takhle sama, proto jsem se rozhodla prodloužit si cestu menší oklikou. Chtěla jsem ještě vidět město. Přeci jen - kdy se tady znovu dostanu? Těžko bych zde našla jediný kout, který bych neznala, ale ani mi nevadilo kráčet mezi všemi těmi vzpomínkami. Usmívala jsem se, aniž bych si to uvědomovala, než mě z přemýšlení vytrhl mužský hlas.

"Ale, ale... kohopak to tady máme?"

Chvíli mi trvalo, než jsem se zorientovala. Několikrát jsem rychle zamrkala a zaostřila tak na osobu před sebou. Rádoby nenápadně jsem se pokusila tašku s oblečením schovat pod kabát, ale Adam byl rychlejší.

"Snad jsi nic neukradla?" konstatoval posměšně, zatímco mi ji rval z rukou. Poraženě jsem si povzdechla a nechala jej, aby si prohlédl obsah; na sobě měl uniformu, takže jsem přirozeně nechtěla dělat scénu. "Co to má být?" vytáhl malou chundelatou bundičku určenou pro kojence.

"Účet je tam taky," utrousila jsem suše a pohledem ho vyzvala, aby mi tašku vrátil. Když jsem se na něj podívala pořádně, nemohla jsem si nevšimnout, že má přeražený nos. Ruka mi automaticky vyletěla k puse, jak jsem se snažila zamaskovat to náhlé vyprsknutí smíchy. Sebastian tedy nežertoval. Nebo to byla jen náhoda?

"Něco k smíchu?" hodil mi ji zpátky jako psovi. Divila jsem se, že mě to ani trochu neurazilo.

"Vlastně jo," neudržela jsem se. "Konečně jsi dostal."