Stan(d) by me [SEBASTIAN STAN CZ/ENG FF]

►part 21◄

"I can't do it, Sebastian!" funěla jsem, když mě nakládal do auta. "Please, just let me have the baby now, I feel it coming."

"Come on, Laura, I believe in you! Just ten more minutes, we have to get you to the hospital!" spěšně za mnou zabouchl dveře a sám se posadil na místo spolujezdce. Pak zavelel taxikáři, i když mu bezpochyby bylo jasné, kam máme namířeno.

Z letiště do nemocnice to nebylo daleko, ale nečekali jsme, že začnu rodit tak brzo. Termín jsem měla až za týden, tak jsme se vydali zpátky do Prahy; matka by mě zabila, kdyby se její první vnouče nenarodilo doma. Sebastianovi bylo jedno, kde porodím, takže nebylo co řešit.
Měli jsme několik dní zůstat v domě a odpočívat, ale očividně jsme chtěli až moc. Místo toho jsem teď z posledních sil vyťukala mátino telefonní číslo a vyčerpaně jí oznámila, že jedeme rovnou do porodnice.

"Mum's gonna wait there," v obličeji jsem byla celá rudá. Cítila jsem, že dítě už chce ven, ale museli jsme ještě počkat. Už jen pár minut.

"Let's go! Let's do it! We're having a baby!" vykřikoval po cestě na sál nadšeně. Kdyby to šlo, zasmála bych se. Sebastian mě celou dobu držel za ruku, přestože ji musel mít už dávno rozdrcenou. "Come on, baby, you can do it!" povzbuzoval mě. "One more push, one more!"

Konečně se místností rozlil dětský pláč.

*

Po mnoha dnech jsme se stále neměli k odletu. Ani jeden z nás se nemohl nabažit malé Valerie; byla tak malinká a rozkošná, až jsem nemohla věřit tomu, že jsme ji se Sebastianem stvořili.

"Neboj, budeme sem jezdit," uklidňovala jsem novopečenou babičku v kuchyni, zatímco tatínek si hrál s dcerkou v mém starém pokoji. "Ale Sebastian tady nemůže pracovat, tak to pochop, prosím. Neumí ani česky, tak co by tady asi dělal?"

"Proč za vámi nejezdí on?" mračila se nechápavě a usrkla z hrnku trochu kávy, kterou jsem jí uvařila.

"Protože je to její táta," povzdechla jsem si. Věděla jsem, že s matkou je těžké pořízení, přesto bych ocenila, kdyby nás pochopila a podpořila.

"Tvůj otec taky odjel a stejně jsem to s tebou zvládla," opáčila nevzrušeně.

Jako by si hned nenabrnkla prvního idiota, co šel kolem. Jen jsem mlčky přikývla, protože jsem nechtěla začít hádku, která stejně nic nevyřeší. Takovéto rozhovory ve mně podněcovaly touhu odejít a už se nevrátit.

"Jdu zkontrolovat malou," vstala jsem od stolu a šla se odreagovat do pokoje. "Sebastian?" otevřela jsem dveře, ale nikdo tam nebyl. Prošla jsem celý dům a s hrůzou zjistila, že ti dva zmizeli.

"Typický chlap. Teď už tě asi nepotřebuje, dítě má," uchechtl se Michal, matčin přítel. Vtipný jako vždy. Ani jsem se neobtěžovala o aspoň náznak úsměvu a hned volala Sebastianovi na mobil. Asi po minutě vyzvánění hovor konečně přijal.