Stan(d) by me [SEBASTIAN STAN CZ/ENG FF]

►part 14◄

"Máte vybráno?" přiběhla jsem k nově příchozím hostům s malým notesem v ruce. Pečlivě jsem si do něj zapsala jejich objednávku a ladně zase odkráčela o dva stoly vedle, kde bylo potřeba posbírat špinavé nádobí. To jsem odnesla do myčky a po cestě v kuchyni oznámila, co chci připravit.

Věděla jsem, že na mě dnes provozní přišel dohlížet, protože jsem posledních pár týdnů byla roztržitá a pokazila jsem, na co jsem sáhla. Talíře mi padaly z rukou, vodu jsem rozlévala všude možně a nepamatovala si, kam správně odnést jídlo. Nebyla jsem zkrátka moc dobrá servírka, ale tu práci jsem potřebovala.

Pravdou bylo, že jsem i navzdory svému prvotnímu odhodlání a nadšení byla dost rozhozená svou životní situací. Cítila jsem, jako by mě doběhla karma či co; když jsem byla se Sebastianem, přišlo mi to nefér vůči Adamovi a naopak. Chtěla jsem si dva kluky užívat, ne se kvůli nim trápit, ale čas od času jsem se přistihla při přemýšlení, kterého z nich si vybrat. Ani jednoho jsem totiž nemilovala, zároveň jsem se jich ale nechtěla vzdát, přestože jsem si dobře uvědomovala, že žádný z těchto vztahů nemá budoucnost.
Adamovi jsem rozhodně nehodlala dávat druhou šanci. Naopak, byla jsem ráda, že už nejsme pár; sex je to nejlepší, co si z té doby pamatuji, což mluvilo samo za sebe. Sebastian byl na mě moc starý a nedostupný. Neuměla jsem si představit, že bych s ním dokázala po většinu roku cestovat z místa na místo, plus už je delší dobu ve věku, kdy je dost zralý a navíc i zajištěný na založení rodiny. To je věc, kterou jsem se minimálně dalších pět let neměla v plánu zabývat, tudíž by ztrácel čas i on se mnou. A jak jsem dobře věděla, toho času při svém životním stylu moc neměl.

Z dumání mě vytrhl zvuk skla tříštícího se na malé kousky. Narazila jsem bokem do židle a z tácu mi spadly sklenice, které jsem zrovna odnášela. Naštěstí byly aspoň prázdné. "Do prdele," ulevila jsem si zlostně a nervózně se usmála na postarší pár sedící na doslech. Nepřítomně jsem si přidřepla a začala největší střepy sbírat rukama.

"Want some help with that?" ozvalo se za mnou zničehonic. Polekaně jsem sebou trhla a málem to zase všechno vysypala. Zamračeně jsem se otočila. "Sorry," Sebastianovi zmizel z tváře úsměv. "Are you okay?"

"Yeah. Sure," přikývla jsem a požádala ho o strpení. Musela jsem to smetí odnést a zamést zbytek. Když bylo zase čisto, oznámila jsem ostatním, že jdu na pauzu. Restaurace byla obsazená zhruba ze čtvrtiny své kapacity, takže jsem si to mohla dovolit.

"Is it a wrong time?" rozhlédl se po lokálu, když jsem se k němu připojila v jednom z boxů.

"No, it's perfect. No one's really here, so I'm free. I might even finish earlier," při té představě mi po tváři přeběhl náznak nadšení. "But we'll see," nechtěla jsem nic slibovat.

"I'm glad to hear that, because I'm actually here to steal you," spiklenecky na mě mrkl a natáhl se, aby mi mohl stisknout dlaň. Hned nato zděšeně vyjekl. "You're bleeding!"

"Oh," vytřeštila jsem oči. Vůbec jsem si nevšimla, že se mi bříškem pravého ukazováku táhne hlubší ranka, ze které crčel tenký proud krve. Automaticky jsem si strčila prst do pusy.

"Are you crazy?" hlas mu poskočil, když mě hbitě popadl za zápěstí. Donutil mě k úsměvu.

"I'm gonna go get it fixed," uklidnila jsem ho a pro jistotu se tedy zvedla a zašla si dozadu pro lékárničku. Obrátila jsem se na číšníka čepujícího pivo pro pomoc, protože jsem byla pravák.

"Nechte to na mě, mám zdravotnický výcvik," uslyšela jsem známý hlas. Kdy ten přišel?

"Ale špatnou uniformu," ušklíbla jsem se, zatímco si Adam pokládal svou policejní čepici na bar. Pobaveně se na mě usmál a převzal si krabičku s malým zeleným plus. Nechala jsem ho, aby mi ránu vyčistil a obvázal, ale stála jsem se na něj podezřívavě dívala.