Stan(d) by me [SEBASTIAN STAN CZ/ENG FF]

►part 17◄

"Oh, thank God,  you're alive," Sebastian mě sevřel v náručí hned, jakmile jsem otevřela dveře. "Please don't do this to me ever again. What happened?" pozval se dál a pohodlně se usadil na židli u jídelního stolu, kam jsem mu automaticky donesla sklenici vody.

"I just - I don't know. I needed to be alone," zamumlala jsem zády k němu. Nemohla jsem se na něj ani podívat, tak moc provinile jsem se cítila. Hlubokými nádechy jsem se nutila ke klidu; stála jsem nebyla rozhodnutá, co všechno bych mu měla nebo naopak neměla říct.

"You could've just said that, you know," pronesl zklamaně. "You could've sent a text or something, I'd give you space. I'm actually very introverted myself, so I'd completely understand - but to disappear for days without saying anything?" stále jsem se neotáčela, což ho donutilo vstát a obejít mě tak, aby se mi mohl podívat do očí. "Why?" zněla jeho jediná otázka.

"I'm sorry," špitla jsem. Bylo to to jediné, co jsem na svou obranu mohla říci, aniž bych se přitom rozbrečela. Už tak mi bylo mizerně ze všeho, co se stalo, nepotřebovala jsem si k tomu přidat ještě výčitky svědomí, že o mě měl Sebastian strach.

"Talk to me, Laura. Please," dožadoval se vysvětlení. Mou tvář teď držel v dlaních, jako by čekal, že když mnou zatřese, něco kloudného ze mě vypadne.

Asi minutu jsem mlčela; nebyla jsem psychicky ani fyzicky schopná říct mu pravdu a lhát už jsem nechtěla. Beztak mě karma doběhla a teď za své předchozí činy platím i s pořádnými úroky. Políbil mne na čelo a znovu přivinul k sobě.
Musel přesně vědět, co dělá. V jeho objetí jsem měla pocit, že mě všechny starosti opouštějí. Mrzelo mě, že vynaložil takové úsilí, abychom mohli být spolu, jen proto, abych to potom já zkazila.

Došlo mi, že za celé ty dny jsem si ani jednou nevzpomněla na tu nádhernou noc v Paříži. Určitě si teď myslí, že to pro mě nic neznamenalo. Takhle jsem se totiž chovala, i když od pravdy to mělo na míle daleko. Zkrátka jsem se potýkala s něčím, co jsem mu nemohla prozradit, co jsem nemohla prozradit nikomu.

"I love you," zašeptala jsem mu do hrudi a potlačila vzlyknutí. Stiskl mě pevněji.

"And I love you," ozvalo se nade mnou tlumeně. Nebyla jsem připravená mu zničit jeho pohled na mě. Jednou to přijít muselo, ale ne teď.

"There's something I'm dealing with right now," odtáhla jsem se a sebrala v sobě poslední zbytky kuráže, abych vydržela pohled z očí do očí. "And I feel like I have to figure it out on my own before telling you. Is that okay?"

"Yeah, if that's really what you want," zamručel souhlasně. "But you're not on your own, I want you to remember that," připomněl mi. Povzbudivě mě rukama pohladil po obou pažích zároveň; než jsem se stačila zastavit, mezi rty mi ujelo bolestivé syknutí. Nedokázala jsem skrýt provinilost ve svém výrazu, ze kterého si Sebastian vyvodil, že něco není v pořádku.