Stan(d) by me [SEBASTIAN STAN CZ/ENG FF]

►part 5◄

Probudilo mě bušení na dveře. Se zavřenýma očima jsem se přetočila na záda a nesouhlasně mlaskla. Peřinu jsem si přitáhla až ke krku.

"Vstávat! Je skoro dvanáct!" ozval se z chodby matčin hlas. Jako by mě to zajímalo; beztak ji poslal Michal, aby mě vzbudila.

Otráveně a s hlasitým heknutím jsem se v posteli posadila a zamžourala na nástěnné hodiny nade dveřmi. Ještě nebylo ani půl dvanácté. Vstala jsem, zachumlala se do huňatého županu a vylezla z pokoje ven. V kuchyni už se na mě čekalo.

"Dobré poledne," oslovil mě Michal jako první. Jen jsem rozespale přikývla, protože jsem neměla dost energie na to, abych se s ním hádala. Poděkovala jsem mamce za čaj, který přede mě postavila, i za zbytek bublaniny ke snídani, jenž následoval. "Takhle toho moc neuděláš, když budeš celý den spát," dodal ještě.

"Však nemám nic v plánu," odpověděla jsem monotónně a strčila použitý talíř do myčky.

Bez jediného dalšího slova jsem se odebrala do koupelny a tam si dala rychlou sprchu. Po skoro týdnu jsem si umyla vlasy a oholila nohy.
U sebe jsem si pak ostříhala nehty a nalakovala je průhledným lakem. Oči jsem zvýraznila tenkou černou linkou a nanesla si řasenku. Už teď jsem byla vyčerpaná, a to jsem ani nevěděla, jestli Sebastian vůbec zavolá.

"To ses přišla jenom najíst?" počastoval mě další duchaplnou, rádoby vtipnou poznámkou. Odvětila jsem, že jdu naopak jíst ven, a bez rozloučení odešla, protože kdybych ho měla poslouchat dál, jednu bych mu vrazila.

V tom spěchu jsem si zapomněla vzít šálu, takže jsem si zapnula bundu až ke krku. Sníh byl z chodníku odhrnut přednedávnem a ještě nestihl napadnout čerstvý. Procházela jsem ulicemi Malé Strany a nakonec došla až ke Karlovu mostu.
Přemýšlela jsem hlavně nad tím, kde bych teď byla, kdybych nikdy nenarazila na onu dívku, se kterou mě Adam podvedl. Za ty necelé dva týdny jsem pochopila, že jí musím být vděčná, přestože ze začátku jsem se na to dívala jinak. Nebyla to ale ona, na koho jsem měla být naštvaná. To už teď vím.

Během půlhodiny jsem vycházkovým krokem došla až ke konci mostu. Staré Město se od protější čtvrti až tak nelišilo, ale možná díky své historii působilo tak nějak nostalgicky. Nohy mě jen napůl vědomě donesly nedaleko hotelu, ve kterém jsem se Sebastianem strávila noc. No, vlastně jen skoro; v polovině jsem odešla a pak už skoro nespala. Posadila jsem se na lavičku. Zmrzlé dřevo mě okamžitě zastudilo, ale setrvala jsem.
Byl do dobrý nápad? Možná už tady ani nebydlí. Proč by se ale jinak chtěl sejít? Ruce mi zimou málem upadly, ale vytáhla jsem z kapsy mobil a rozjela galerii; najednou jsem měla nutkání smazat všechny fotky s Adamem. Ve vteřině jsem se rozhodla, že bude nejlepší, když mi ho nebude nic připomínat.

U některých snímků mě přepadl smutek, ale většinou byl hned přebit hořko-sladkým zadostiučiněním, když jsem si vzpomněla, co všem těm momentům předcházelo. Fotka ze ZOO s nádhernými květinami v pozadí vypadala dokonale, dokud nikdo nevěděl, že jsem strávila půl dne předtím vytrvalým doprošováním, aby tam se mnou vůbec šel. Na jiné fotce ze zahrady jeho rodičů vypadáme jako šťastně zamilovaný pár, ale ten víkend jsme se přímo tam neskutečně pohádali, protože Adamovi vadilo, že jsem se svlékla do plavek, i když jsem nešla do bazénu s ostatními. Podle jeho slov jsem byla jako laciná šlapka, která se vystavuje před chlapy z vesnice. Smazat, smazat, smazat.

Nebyla jsem ani ve čtvrtině, když mě počasí donutilo zastrčit ruce zpátky do kapes. Zároveň mě zaujala skupinka mladých lidí, která do hotelu doprovázela muže zabaleného v kabátu a dlouhé šále. Něco na něj pokřikovali a on se jim snažil odpovídat, cestu mu však křížili dva vysocí pánové v oblecích, kteří ho popoháněli vpřed.
Byla jsem zvědavá, tak jsem si přehodila nohy přes lavičku, abych seděla čelem k hlavnímu vchodu; to neznámého přinutilo se na mě podívat. Zběsile na mě zamával a nečekaně se vydal mým směrem. Zmateně jsem se otočila, ale nikdo za mnou nebyl. Příchozí si stáhl šálu z úst.