My classmate - hs

11. Kapitola - To už jsem v nebi?

Harry

Jsem bezradnej. Už je to posranej měsíc od toho, co se to stalo. Užírá mě, že se Ann stále neprobudila. Každý den u ní sedím několik hodin a doufám, že jednou otevře oči. Chci zase vidět ty její zářící pomněnky. Ten její usměv. Všechno bych dal za to, aby byla zpět.

Dnes má přijet nějaký zkušený doktor. Myslím, že se jmenuje nějak Walker nebo tak něco. Jakmile přijel, byl jsem v pokoji Annabeth.

Když za mnou přišel, ihned se vrhl na její vyšetření. Celou dobu jsem ji držel za ruku. Hladil jsem ji po prstech. Po nějaké době, když jí prohmatával břicho, ucítil jsem to. Stiskla mi ruku! Sice krátce, ale stiskla. ,,O-ona mi stiskla ruku!" Řekl jsem a doktor se na mě nevěřícně díval. ,,Annabeth, slyšíš mě? To jsem já, Harry. Prosím, probuď se!" Mluvil jsem na ni, ale nic se nedělo. Pomalu se ze mě vytrácela naděje, že se probudí. ,,Neslyší vás, je stále v umělém spánku." Teď, když to řekl, jsem ztratil všechnu naději, že mě slyšela. Ale stiskla moji ruku sakra! Doktor se ji snažil ještě probudit, ale její oči byly pořád zavřené.

Asi hodinu jsme se ji snažili probudit, ale nestalo se tak. Doktor poté odjel z města. I přes zákaz sestry jsem u ní zůstal. Seděl jsem u ní a držel ji za ruku. Byl jsem děsně unavenej. Položil jsem hlavu na postel a usnul.

,,Harry!" Nebyl jsem si jistej, jestli se mi to nezdálo, nebo se Annabrth opravdu probrala. Rychle jsem vstal a přesunul všechnu pozornost na ni. Její oči byly otevřené! Koukala se na mě! Je zpátky!

,,Jsem tady, lásko! Neboj, všechno bude v pořádku." Mluvil jsem k ní a líbal ji do vlasů. Otevřel jsem dveře z pokoje. Na chodbě zrovna byla jedna ze sester.

,,Sestro, probrala se, rychle!" Zařval jsem se ona se ke mně rozběhla. Vešli jsme dovnitř.

,,Kde to jsem? Co se stalo?" Annabeth poprvé po zasraným měsíci promluvila. ,,Jste v nemocnici, srazilo vás auto." Odpověděla jí sestra. ,,Dohlídněte na ní, skočím pro doktora." Sestra odešla z pokoje.

,,Jak ti je?" Zeptal jsem se jí, i když vím, že to nebyla dobrá otázka. ,,Jde to." Pokusila se usmát. ,,Moc mě to mrzí, Ann. Nechtěl jsem, aby se tohle stalo." Chytil jsem ji za ruku. ,,Jak dlouho tady jsem?" Zeptala jsem mě. ,,Dneska je to měsíc, co jsme se pohádali." Odpověděl jsem a ona na mě vykulila oči. ,,Cože? Měsíc?" Šokovaně se ptala. ,,Jo, byl to nejhorší měsíc v mým životě." Řekl jsem. ,,Počkej, ale to znamená, že jsem prošvihla Vánoce!" Vyjekla. Jen jsem se nad tím pousmál. Tohle byly nejhorší Vánoce, který jsem kdy zažil. ,,Co je s tou rukou?" Podívala se na svoji ruku v sádře. ,,Prý to bude ještě chvíli trvat, než se uzdraví." Odpověděl jsem jí. ,,Moc mě ta hádka mrzí." Než stačila něco odpovědět, otevřely se dveře. Do pokoje přišla paní Austenová. ,,Konečně ses probrala, zlatíčko!" Přiřítila se k Annabeth a opatrně ji objala. Ta jí obejmutí oplácela.

,,Omlouvám se, ale už musím jít." Řekl jsem a co nejrychleji vypadl z pokoje. Ani jsem se na Ann nepodíval.

Annabeth

Dnešek byl pro mě dost zvláštní. Připadám si, jako bych spala sto let. Vím, že Harry u mě byl celou tu dlouhou dobu a byl mi oporou. Stejně jako moje maminka. Nevím, co bude dál. Trochu mě zaskočilo, že se Harry tak rychle vypařil. Myslela jsem, že to vyřešíme, ale on už tu není.

Moje myšlenky přerušil příchod sestry. Byla celá červená a spocená. ,,Slečno, vadilo by vám, kdybychom sem přemístili pár pacientů ve vašem věku? Byli by to možná i kluci. Vím, že je to nepříjemné, ale přivezli nám hovárku a nemáme dostatek místa." Rychle říkala a vydýchavala se. ,,Ano, samozřejmě mi to nevadí!" Vykoktala jsem. ,,Dobře, děkuji moc." Poděkovala a odešla.

Během deseti minut jsem už na pokoji nebyla sama. Přivezli jednoho kluka. Měl melírované vlasy a myslím, že rovnátka. Spal a u toho vypadal hrozně roztomile. Co to vyvádím? Vždyť toho kluka vůbec neznám a říkám tady o něm, že je roztomilej.

Po asi hodině se probudil. Když si mě všiml, cukl sebou. ,,To už jsem v nebi?" Zamžoural očima a prohlížel si mě. ,,Ne, to bohužel ne. Jsi v nemocnici." Řekla jsem. ,,Aha, já jsem si myslel, že jsi anděl." Trošku jsem se začervenala. ,,Tak to bohužel nejsem. Jsem Annabeth." Předstsvila jsem se. ,,Já jsem Niall." Usmál se. ,,Čím to, že jsi mě poctila svou návštěvou?" Zeptal se. ,,Prý přivezli těžkou nehodu a nemají dost volných pokojů. Takže tě přesunuli do mého pokoje." Hned, co jsem to dořekla, se Niall rozhlédl po pokoji. ,,Ty pokoje jsou všechny stejný." Zasmál se a já s ním. Potom jsme si až do večera povídali.

*

Nevím, co se děje, ale Harry tu nebyl už dva týdny. Ptala jsem se všech, ale nikdo o něm nic neví. Prý ani nechodí do školy. Chtěla jsem to všechno urovnat, ale jak vidím, tak se mi vyhýbá. Kéž bychom se tam nehádali a nestalo se to. Mohli jsme teď být spolu. Jenže tohle je bohužel realita a já se musím smířit s tím, že jsem možná přišla o člověka, který mi není lhostejný.

Aspoň tu mám Nialla. Za dva týdny se z nás stala nerozlučná dvojka. Je s ním opravdu sranda. Jako bych ho znala celý život. Často za mnou chodí mamka, Mia s Patrickem, Sarah i Zayn. Ale ze všeho nejradši bych chtěla vidět Harryho.

Harry

Už nevím, co mám dělat dřív. Vím jen to, že bych teď měl být s Annabeth v Londýně, jenže nemůžu. Slíbil jsem Amelii, že jí pomůžu dostat Alexe z vězení. Před týdnem jsme přijeli do Los Angeles. Neletěl jsem kvůli Amelii, ale kvůli Alexovi. Kvůli bývalému nejlepšímu kamarádovi. V tuto dobu máme největší šanci, dostat Alexe ven. Strašně se mi stýská po Ann. Dal bych všechno za to, abychom mohli být teď spolu. Abychom taky zapomněli na všechno to špatné a byli jen spolu. Já a ona. Nikdo jiný.