My classmate - hs

12. Kapitola - To snad není možný!

O měsíc později...

Annabeth

Už normálně chodím do školy. Po měsíci v nemocnici jsem se musela rozloučit s Niallem, který mi byl tu celou dobu oporou. Za jediný měsíc se z nás stali opravdu dobří přátelé. Trochu jsem se do školy těšila, jelikož mě to nekonečné ležení už nebavilo. Docela mě štve, že na mě ve škole všichni koukají. To ještě neviděli holku po bouračce? Stále nemůžu přestat myslet na Harryho. Proč se mi neozval? Proč za mnou nepřišel? Strašně moc mi chybí, ale zároveň ho nenávidím za to, že mě v tom nechal. Zajímavé je, že jsem za celý týden ve škole neviděla Amelii. Buď je nemocná, nebo je někde s Harrym?

Harry

Po náročném dni jsme šli s Amelií na hotel a tam jsme přespali. Pořád myslím na moji Ann. Tak rád bych ji odepsal na asi dvacet zpráv, co mi poslala. Ale nemůžu, protože by se mohlo prozradit to tajemství o Alexovi. Chce nastoupit k nám do školy a nechceme, aby někdo věděl, že byl v base.

Když jsem vešel do koupelny, zazvonil mi telefon. ,,Prosím?" Zvedl jsem ho a čekal na odpověď. ,,Tady je právník Harrison. Mluvím s panem Stylesem?" Ozvalo se. ,,Ano, jsem u telefonu. Je něco nového?" Zeptal jsem se. ,,Ano, mám pro vás skvělou zprávu. Podařilo se mi vyjednat propuštění pana Jamese, takže bude propuštěn z vězení. Gratuluji, pane Stylesi." Řekl a já se málem zbláznil radostí. Až tohle povím Amelii, tak ta se zblázní. ,,Děkujeme, pane Harrisone. A kdy ho pustí?" zeptal jsem se. ,,Sejdeme se za dvě hodiny u věznice. Budu tam na vás čekat. Zatím na shledanou." Rozloučil se Alexův právník. ,,Dobře, děkujeme. Na shledanou." Položil jsem hovor.

Přiběhl jsem do pokoje, ve kterém spala Amelie. Pomalu jsem ji vzbudil a všechno jí řekl. Začala běhat po apartmánu a balit všechny věci. Potom jsme na internetu koupili přímé letenky do Londýna pro nás tři a jeli před vězněci. Tam už čekal pan Harrison a vstoupili jsme do věznice.

Po hodině čekání se konečně otevřely dveře a z nich vyšel Alex. Hodně se za ty roky změnil. Jako první objal Amelii. Potom se podíval mým směrem a odtáhl se od své sestry.

,,Ahoj Stylesi, tebe bych tady nečekal." Malinko zvedl koutky. ,,Přijel se mnou. Pomohl mi tě dostat ven." Vložila se do toho Amelie. ,,Díky, žes nás v tom nenechal, brácho." Poplácal mě po rameni. ,,Kamarádům se vždycky pomáhá." Zvedl kousek a objal jsem se s ním. Potom jsme vyřešili vše potřebné a odjeli do našeho hotelu.

Sbalili jsme si všechny věci a vyrazili na letiště. Měli jsme koupeně lístky přímého letu, takže jsme letěli dvanáct hodin.

*

Jeli jsme ke mně domů. Nikdo tam nebyl, jako vždy. Můj fotr si určitě zas někde užívá a na mě z vysoka kašle. Nikdy se mi nevěnoval. Je to sobeckej hajzl. Všechny věci jsme nechali na chodbě a Alex se svojí sestrou šli spát do pokoje pro hosty. Já jsem šel do svého. Zítra bychom měli jít do školy, kde s velkou pravděpodobností potkám Ann. Chci se s ní usmířit, protože mi moc chybí naše společně momenty.

Ráno jsem se vzdudil dřív a udělal snídani. Rozbil se nám tu ten pojebanej poplach, takže jsem ho celý ráno opravoval. Amelie s Alexem už šli do školy, protože se jim nechtělo čekat. Přece jenom je to Alexův první den na téhle škole a nechci mu ho zkazit. Spíš bych mu měl splatit to, co pro mě udělal.

Annabeth

Ráno jsem vstala a vyrazila do školy. Když jsem proplouvala chodbou, zahlédla jsem Amelii s nějakým klukem. Ještě jsem ho tady nikdy neviděla. Měl černou patku dozadu. Vypadal mile a taky drsně. Potom jsem si uvědomila, že když je tady Amelie, tak tu musí být Harry. Ano, stále věřím tomu, že spolu byli celou tu dobu. Chci se dozvědět pravdu, ať to stojí, co to stojí.