My classmate - hs

35. Kapitola

Annabeth

Ráno jsem vstala brzy. Byla jsem naprosto rozhodnutá. Dnes od něj uteču.

Nevím, jak bych se jinak měla v této situaci zachovat, necítím se tu bezpečně a nikoho tu nemám. Šla jsem do kuchyně a na svém notebooku jsem si koupila letenku do Londýna. Měla jsem strašný strach, že na to Harry přijde, proto jsem vymazala historii z počítače a sbalila jsem si některé věci tak, aby to nešlo poznat. Pak jsem se nachystala do práce, napsala jsem Harrymu vzkaz, ať na mě počká po práci a odešla jsem. Měla jsem strach. Co když mi něco udělá.

Včera jsem si v tuto dobu byla jistá naší láskou, ale teď cítím jen a jen odpor. Už ho nemiluju. Nenávidím ho za to, co způsobil. A já Alexovi tolik křivdila.

V práci jsem se snažila ignorovat Anne, která se mě snažila několikrát oslovit a dlouho na mě mluvila, ale já se soustředila na svoji práci. Taky jsem hned šla poprosit moji šéfku, aby mě pustila o hodinu dříve z práce kvůli mému útěku. To s tím útěkem jsem jí ale neřekla.

Hodiny ubíhaly pomalu, měla jsem strach, že Harry přijde dřív, musela jsem doufat, že přijde přesně, jak jsem mu napsala na vzkaz.

Byla jedna hodina odpoledne a já opatrně vyšla z práce. Rozhlížela jsem se, jestli nikde není Harry. Když jsem byla ujištěná, že ne, nasedla jsem na městskou hromadnou dopravu a jela jiným směrem k našemu bytu.

Čekala jsem za rohem, jestli Harry vyjde a vyšel. Šel na druhou stranu, než jsem byla já, což se mi ulevilo. Rychle jsem se rozběhla do bytu. Zamkla jsem se a začala balit všechno, co pro mě nějakým způsobem znamená a co je opravdu moje. Byla jsem nervózní. Měla jsem na to asi dvacet minut a jedna minuta ubíhala jako vteřina.

Měla jsem jakž takž sbaleno, když mi od Harryho přišla smska, kde jsem. Napsala jsem mu, ať na mě počká ještě chvíli, že mě zdržela šéfová. Modlila jsem se, ať mi to vyjde.

Harry

Přišla mi zpráva od Ann, že se zdržela s šéfovou a že mám ještě chvíli počkat. Za nedlouho se dveře otevřely. Myslel jsem, že to bude Ann, ale nebyla to ona. Málem se mi zastavilo srdce, když jsem viděl vycházet moji matku. Ihned mi všechno došlo.

Ty včerejší otázky od Ann.

To, jak brečela.

Nerozloučila se ráno.

Ten vzkaz.

,,Kde je Ann?" přiběhl jsem k mojí matce. ,,Nevím, odešla už před hodinou." Řekla a mně se zastavilo srdce. Kurva. Kurva. Kurva.

,,Co jsi jí řekla?" zasyčel jsem. ,,Pravdu, Harry, jako tvoje žena si ji zaslouží vědět." Řekla a já se málem složil. Hned jsem se rozběhl k bloku, kde bydlíme.

Ona ode mě odchází.

Běžel jsem jako o závod, srazilo mě málem několik aut, ale mně to bylo jedno, musel jsem ji zastavit. Nesmí utéct!

Annabeth

Měla jsem zabalené dva kufry. Byla jsem připravená utéct. Odemkla jsem dveře a naposledy jsem se rozhlédla po bytě. Všechno jsem ale dělala maximálně rychle. Otevřela jsem dveře a málem jsem se složila.

,,Ann?" Harry stál ve dveřích. Byl celý udýchaný a asi pochopil, co se děje. ,,Všechno ti vysvětlím." Chytil mě za ruku, ale já se mu vytrhla. ,,Nechci od tebe nic slyšet!" rázně jsem zasyčela. On mě chytil za ruce a vtlačil zpět do bytu. Snažila jsem se ho odstrčit, ale má bohužel velkou sílu.

,,Nesahej na mě!" vytrhla jsem se mu a odstoupila o pár kroků. Bála jsem se, že mi něco udělá. ,,Jak jsi mohl?" přes velký knedlík v krku jsem promluvila. Cítila jsem, jak se mi slzy derou ven. ,,Jak jsi mi mohl takhle lhát?" teď už jsem brečela. Dívala jsem se mu do očí. Bylo to velmi těžké. Tolik mi ublížil. ,,Jak jsi ho mohl zabít?" tohle bylo poslední, co jsem vypustila z úst, než začal mluvit. ,,Ann, já..." zasekl se. ,,Sakra, proč jsi mi tohle udělal?" křičela jsem mu do tváře.

,,Zabiješ mě taky?" opřela jsem se o zeď. ,,Annabeth, byla to nehoda. Tobě bych nikdy neublížil!" konečně promluvil. Nevěřila jsem mu ani slovo. ,,Chci ti to vysvětlit." Udělal pár kroků ke mně. ,,Nechoď ke mně! Já se tě bojím!" opravdu jsem se bála. ,,Co to povídáš? Vždyť jsme spolu plánovali budoucnost. Před měsícem jsme se vzali." Zněl tak zoufale.

Najednou se z lásky stala nenávist. Nenávidím ho! Tolik mi lhal! Už mu nemůžu věřit.

,,Nikdy v životě bych ti neublížil." Teď zněl rozhodně, ale já mu nevěřila. ,,Nech mě odejít." Řekla jsem. On zbělal. ,,To nedopustím. Nechci o tebe přijít." Byl blízko. ,,Pusť mě, prosím." Zaprosila jsem a rozbrečela jsem se nanovo. Koukal se na mě zlomeně, ale to mi bylo jedno. Je to vrah a celou tu dobu mi lhal. Nenávidím ho. ,,Pusť mě, nebo budu křičet." Šeptala jsem. ,,Ann." Řekl a natáhl ke mně ruku. Ucukla jsem. ,,Nechám tě jít, ale slib mi, že tohle není konec." Řekl se slzami v očích. Nebyla jsem schopná mu odpovědět. Bylo to jako noční můra, ze které bych se nejradši probudila. Kdybych se vrátila do té doby, kdy jsem normálně chodila do školy v Anglii a všechno, co holky v mém věku dělají. Uspěchala jsem to. Moc. Jsem na sebe naštvaná.

Po dlouhých hodinách na letišti a v letadle, za přítomnosti neustálého strachu, jsem se konečně dostala ke mně domů. Mamka byla v šoku z toho, co se stalo. Všechno jsem jí vysvětlila. Dala jsem si horkou vanu, abych se uklidnila. Pořád jsem myslela na to, proč mě tolik obelhal. Nenávidím ho!

,,Co tady děláš? Zavolám policii!" ozvala se ode dveří mamka, která šla otevřít tomu, kdo něco v tuto hodinu potřebuje. Šla jsem ihned za ní. Srdce se mi obrátilo, když tam stál Harry. ,,Annabeth, prosím, chci si s tebou promluvit." Řekl a já v nesouhlasu zakroutila hlavou. I přes náš nesouhlas vešel do domu. A mamka utíkala pro telefon, vytáčela policii. ,,Hanno, to neuděláte." Řekl. ,,Ano, udělám, pro dobro mé dcery, ty hajzle!" zařvala na něj. Mně se najednou zatmělo před očima, cítila jsem podlamování mých kolen a pak něčí hlasy a doteky. Jediná tma mi dopřeje klid.