My classmate - hs

36. Kapitola

Harry

Není nic lepšího, než sluncem rozzářená obloha, čerstvý vzduch a taky samozřejmě dobrej sex. Už ani nepamatuju, kdy jsem ho naposledy měl. Už to nějakej ten pátek bude.

Je to divný, tyhle hadry, co mám na sobě. Nejsem to já. Už ne. Od tý doby, co jsem vstoupil do tý zasraný věznice, jsem poznal, jaký to je být odstřihnutej od všeho. Od svobody. Od čerstvého vzduchu. Taky od své ženy, která mě poprvé navštívila po devěti měsících a naposledy u mě byla před rokem. Pořád jsem ale nezapomněl, jak vypadá. Mám ji vrytou do hlavy a nikdy se mi z ní nedostane. Každý zasraný den jsem na ni myslel. Jak jsem jí ublížil a jak to bude s naší budoucností.

Nikdy bych neřekl, že budu tak moc vděčnej se jen tak procházet. Vidět ten turisty obdivovaný most přes Temži a pozorovat ptáky, jak se slétávají v hejnech. Neměl jsem kam jít. Mohl bych jít k Ann, ale vůbec se mi nechtělo. Děsně pařilo slunce, všude bylo vedro a mé černé oblečení tomu nepomáhalo. Napadlo mě jít do nedalekého parku, kde bude určitě stín. Pokud ho za těch šest let nezrušili.

Sedl jsem si na lavku uprostřed celého parku. Nedaleko bylo hřiště, které jsem tu ještě neviděl. Přece jen se tu něco za ty roky změnilo. Poslouchal jsem ptáky a taky tu dětskou radost, která zněla z hřiště. Poslouchal jsem tak moc, až mi něco přišlo povědomé. Ten hlas znám. Šel jsem blíž a opřel se o nedaleký strom.

,,Thomasi, pojď ke mně." Řekla jedna z maminek svému dítěti. Nemohla to být ona. Otočil jsem se zády ke hřišti a dal se k odchodu.

Měla kratší vlasy. Ale mohla se ostříhat. Otočil jsem se zpět. ,,Mami!" řeklo to dítě s úsměvem. Pořádně jsem si ho prohlédl. Bylo mu asi pět let. Kučeravé vlasy. Dva velké přední zuby. A taky zelené oči. Sakra.

Vzala ho do náručí a zatočila se s ním dokola. V tu chvíli jsem jí mohl vidět do obličeje. Byla to moje Ann. A nejspíš můj syn.

Koukal jsem se na ně. Málem mi puklo srdce. Najednou si mě všimla a naše pohledy se střetly. Sundala syna z náručí a zakryla si pusu rukou. Byla tak krásná. Něco mu pošeptala a on si šel sednout na lavičku. Mířila ke mně. Byla nervózní a já ještě víc. Šel jsem jí naproti.

,,Harry?" řekla s překvapením. ,,Můžu tě obejmout?" zeptal jsem se. ,,Harry, já..." nedořekla to. Nechtěla. Chápal jsem to.

,,Kde je?" zeptal jsem se, když jsem Thomase neviděl na lavičce. ,,Thomasi?" zavolala do davu, ale nic. ,,Panebože." Rozeběhla se mezi děti. Utíkal jsem za ní.

Uběhlo pět minut a on nikde. ,,Měla jsem na něj dávat pozor."  Vzlykala. ,,Ne, ty za to nemůžeš." Objal jsem ji a ona mě pevně stiskla. V tu chvíli mě potěšilo, když jsem na její ruce uviděl snubní prsten. Ten, co jsem jí v den naší svatby navlékl na prst.

Pomalu jsem se rozhlížel, jestli Thomase někde neuvidím, ale nic. Nikde nebyl. Najednou sebou moje žena cukla a odtáhla se ode mě. Rozeběhla se za mě a já si všiml, že je tam ten malý kudrnáček. Došel jsem k nim.

,,Tohle mi už, prosím, nedělej. Měla jsem o tebe takový strach." Tiskla ho ve svém objetí a u toho brečela. On si mě prohlížel. Byl stejný jako já. Jen menší já.

,,Kdo je to?" zeptal se své matky a ta se od něj odtáhla. ,,Víš, Thomasi, tohle je tvůj tatínek. Už se vrátil z té důležité cesty." Řekla a očima mi říkala, ať mu nevyzradím, že jsem byl v base. Kývnutím jsem ji uklidnil a ona se pousmála. Řeknu mu vše, až bude starší. Thomas ke mně přišel a já si ho vzal do náručí. Ann tekly slzy a já nemohl být šťastnější, když jsem viděl její pomněnkové oči. Přišla ke mně blíž a chytila mě za ruku. Dívala se na mě stejně jako dřív. Tak láskyplně a odevzdaně.

,,A co teď?" zeptal se Thomas. ,,Teď půjdeme domů." Řekla moje žena. Políbili jsme se a Thomas nám zatleskal. Nesl jsem Thomase a druhou rukou jsem držel moji ženu. ,,Miluju tě." Odezíral jsem z jejích tichých rtů a políbil ji znovu. Odpustila mi.