Arrogant || cz

32.

Vykulila jsem oči a následně zamrkala. Nemohla jsem tomu uvěřit. Moje srdce jakoby vynechalo úder. Nebo dva. Cítila jsem, jak se mi roztřásla ramena. Bylo to úplně něco jiného, než s Lily, ale v podstatě to bylo to samé. Lily akorát umřela v míru. A Josh... mě nejspíš podvedl.

Neměla jsem tušení, jak zareagovat. Jestli k němu přijít a rozejít se s ním, nebo to přejít a pozorovat, jestli se sám nepřizná. Třeba to nic neznamená. Třeba si šel pro prášky na hlavu. Všechno je v pohodě. Bylo to jen přátelské navštívení. Moje mysl si snažila nalhávat různé situace, ale ten rozumnější hlav v mé hlavě mi říkal, že doopravdy nešlo o pokecání s kamarádkou.

Ucítila jsem slzy tvořící se v mých očích. Mrkáním jsem se snažila je zahnat, ale přesto pár kapek spadlo na mé tváře. Rychle jsem je utřela a zhluboka se nadechla. Tohle musíš zvládnout. Dělej, že jsi nic neviděla. Třeba se přizná. Jen počkej. A pak... zaútoč.

Nastoupila jsem do výtahu a čekala, až se dveře zavřou. Zrak jsem upřela na odraz v zrcadle před sebou. Řasenku jsem měla lehce rozmazanou. Naslinila jsem si konečky prstů a snažila se upravit. Pak jsem se na sebe pousmála, i když to vypadalo spíš jako škleb.

Výtah cinknul a dveře se otevřely. Vystoupila jsem a nasadila úsměv. Rozhlédla jsem se po hale a vykročila z hotelu směrem na pláž. Hemžilo se to tu dětmi, jejich rodiči i staršími páry. Všem na tvářích sídlil úsměv, byli spokojení a asi i šťastní. Však, proč by neměli být, že?

Po pláži pobíhaly malé děti s kyblíky a lopatkami, v samotném moři už se našlo pár lidiček, kteří okusili teplotu ranního Středozemního moře. Panovala tu pohoda.

Vyznačenou cestičkou jsem došla až k molu, odkud byl perfektní výhled. Posadila jsem se a nohy mi visely dolů. Lehký větřík ovíval mou obnaženou kůži a jemně si hrál s mými dlouhými vlasy. Zavřela jsem oči a oddala se tomu klidu a tichu rušenému jen jásotem dětí a šuměním mořských vln. Ve vzduchu jsem cítila slanost vody, která mi ovšem dělala dobře. Ramenem jsem se opřela o dřevěný sloupek a meditovala.

Najednou jsem na svém rameni ucítila dotek a můj nos omámila známá vůně.
„Ahoj zlato," uslyšela jsem hlas Joshe. Pootočila jsem hlavu a podívala se mu do rozesmáté tváře. Kývla jsem bez jediného slova a znovu zanořila pohled do vln.
„Hej, děje se něco?" zeptal se se starostí v hlase a objal mě kolem ramen. Ošila jsem se a o kousek se posunula. Zakroutila jsme hlavou a pousmála se. Tuhle hru budu hrát s ním.
„Máš kocovinu?" zeptala jsem se sladce a ještě víc se usmála.
„O tom mi nemluv. Teď je to ale celkem dobrý, takže se to dá lehce zvládnout," uchechtl se.
„A kam ses vypařil? Nějak jsem tě včera nemohla najít," prohodila jsem ledabyle, ale pozorně sledovala jeho výraz. Přes tvář se mu mihlo překvapení a obava, ale pak se usmál.
„Opilej jsem usnul jak dřevo. Nic moc si nepamatuju," zasmál se, ale znělo to nervózně. Zakroutila jsem nad ním hlavou. „A ty jsi co dělala?" zeptal se se zájmem.
„Byla s ostatníma a pak šla spát. Ráno jsem se vzbudila s Niallem," uchechtla jsem se.
„S Niallem?" zopakoval podezíravě.
„Jo. Oba na šrot. Ale neboj, nic nebylo. Myslím," uchechtla jsem se zákeřně. Lehce do mě šťouchl a zasmál se.

***

„Už nikdy nebudu pít!" dušovala se Perrie a držela se za hlavu.
„Ani já," přidal se Zayn a objal ji. Oba vypadali zničeně a komicky.
„To říkáte vždycky. I minule a jak to dopadlo. Nemá cenu se timhle zabývat," odmávl to Liam rukou.
„Navíc, třeba to byla naše poslední společná párty. Třeba se nikdy takhle spolu nesejdem," prohlásil Niall a my všichni mu dali za pravdu.
„Nechci nic říkat, ale těším se domů," zívla Soph a opřela se o Liama.
„I já," přidala se Perrie, Zayn a Liam. Nejistě jsem se podívala po Emmě a Niallovi. Dělali, jako kdyby se jich to netýkalo. No, možná netýkalo.
„A já taky, docela. Bude to divný, ale... budu to muset zvládnout," povzdechla jsem si s posmutnělým úsměvem.
„Jsme tu pro tebe," usmála se Soph a objala mě. Perrie se namáhavě zvedla a přidala se. Ostatní nelenili a vzniklo skupinové objetí. Bylo to velmi příjemná chvíle.

„Já bohužel budu muset na natáčení," ozval se Josh.
„Kdy?" zeptala se Emma a všichni na ni upřeli pohled.
„Asi za týden nebo dva," pokrčil rameny a za pas si mě shodil na klín.
„Jaký to je, vlastně? Natáčet takovej film," zeptal se zvědavě Liam.
„Namáhavý, ale zábavný. Mám svou práci rád, s Jen a ostatníma jsme si sedli, je z nás dobrej tým. Bude divný, až to skončí," odpověděl.
„Ty jo. Kdysi jsem chtěl bejt herečka," ozvala se Emma.
„A proč nejsi?" otázala se Perrie.
„Nevím, nechtělo se mi pak," trhla rameny a přehodila nohu přes nohu.
„Tvoje práce je cool," zasmál se Zayn.
„Já vím," zablýskl Josh zuby.

***

Byl večer a já se šla projít. Nebyla úplná tma, přesto lampy zářily a lidé se shromažďovali na večeři. O několik metrů jsem viděla dvě siluety chlapských postav. Vypadalo to na hádku. Přiblížila jsem se a schovala se. Byl to Josh a Niall, což bylo celkem divný.
„Děláš si prdel? Hutchersone, fakt seš kokot. Jo. Mimochodem, ten mejkap se ti tady smyl," poukázal na jeho tvář a já se zamračila. Make-up? Proč by měl Josh na tváři make-up?
„Jdi někam, Horane. Myslíš, že je příjemný mít na sobě tolik make-upu? Není. A můžeš za to ty a Styles," obvinil ho.
„Tak hele, chlapečku. Ty si za to můžeš sám. Neměls bejt čůrák. Tohle ti nikdy neodpustím. A až se to dozví Jul... nikdy se na tebe nebude moct znova podívat. Neodpustí ti to."
„Já vím, udělal jsem chybu. Nemělo se to stát, lituju toho. Ale stalo se, nezměním to," pokrčil rameny.
„Kdy jí to řekneš?" zeptal se Niall a pozvedl své obočí.
„Julii? Nevím. Možná nikdy?" odtušil a rozhodil rukama.
„Kdy mi řekneš co?" zeptala jsem se a došla k nim. Josh okamžitě znervózněl a podrbal se na zátylku.
„No, jen povídej," podpořil ho Niall a zlomyslně se usmál. Pozvedla jsem obočí a oči zabodla jsem pohled do Joshe.
„Co mi máš říct?" zeptala jsem a stiskla rty do jedné přímky.
„No... uhm... to nic, to Niall jen tak... kecal," snažil se z toho vykecat, ale já ho zpražila pohledem.
„Ehm. No... jak byla ta párty... no, opil sem se. Hodně. A prostě... to na mě spadlo a... Emma tam byla... svedlaměavyspalijsmesespolu," vyhrkl, až mu nebylo rozumět.
„Cože jste?" dělala jsem hloupou.
„Šukali spolu," zkrátil to přicházející Harry. Zalapala jsem po dechu.
„Je to pravda?" obrátila jsem se na Joshe a polkla. Uhnul pohledem a přikývnul. Zhluboka jsem se nadechla a přistoupila k němu. No, a pak jsem mu vrazila facku. Snad ještě větší, než tenkrát Harrymu, když mě urážel. Na tváři se mu okamžitě vytvořil rudý flek a objevily se otisky mých prstů. Za jiné situace by mi ho bylo líto, ale teď... Přeju mu to. Zasloužil si to. Pomalu otočil hlavu zpět do původní polohy a lítostně se na mě podíval.
„Jul... omlouvám se, neplánoval jsem to, je mi to líto... kdybych uměl vrátit čas, bylo by to lehčí. Nemělo se to stát. Byla to největší chyba mého života. Já... je mi to líto. Odpusť, prosím" zaškemral a v očích se mu vytvořily slzy. Cítila jsem i štiplavé kapky v mých očích, ale snažila jsem se je potlačit.
„Tohle já neodpouštím. Nikdy, Joshi. A ty to víš až moc dobře. Já... nemůžu. Je konec. Navždy. Už tě nechci nikdy vidět. Možná by to nebolelo tolik, kdyby to nebylo s mou nejlepší kamarádkou a kdyby to nebylo v tomhle období, které prožívám. Sbohem, bylo to fajn," řekla jsem chladně a sevřela ruce v pěsti. Otočila jsem se na patě a odešla. Bolelo to. Tak zatraceně moc! 

***

❝Nikdy nevěř iluzi. ❞

***