Arrogant || cz

8.

Oh Bože. Jak dlouho jsem asi spala? Počkat. Proč ležím na Harryho hrudi? Zavřu oči a vzpomínám, co se stalo. Starala jsem se o něj, pak přišel Zayn, pak měl Harry křeče... A celou tu dobu se ke mně choval mile. A to mě zaráží nejvíc. Jak se bude chovat teď? Ocení to, že jsem se o něj starala? Nebo v sobě nebude mít ani špetku vděku? Otevřela jsem oči a uviděla, jak mě objímá. Snažím se prosmeknout, ale drží mě pevně. Sakra. Opatrně uchopím jeho ruku a pomalu ji odsunuji. Když se utvoří místo tak akorát, abych mohla vyklouznout, položím mu ruku zase zpátky na postel a vstanu. Věnovala jsem mu ještě pohled a přesunula jsem se do koupelny. Podívala jsem se na sebe do zrcadla a málem jsem vyjekla. Pro všechno na světě, jak to vypadám? Vlasy mi lítaly všude kolem hlavy, některé prameny se proměnily v zamotané chuchvalce. Popadla jsem kartáč a vlasy začala rozčesávat. Sem tam jsem sykla, protože to zatahalo, ale přetrpěla jsem to. Existují i horší věci než tohle. A bolestivější. Největší bolest je ale psychická bolest. Ta fyzická je oproti tomu kolikrát jak nic. Když jsem se rozčesala, vypadala jsem hned lépe. Opláchla jsem si obličej ledovou vodou, abych se probrala. Usušila jsem se do ručníku a vzala jsem si korektor, abych si zakryla nedostatky pleti. A upřímně, není jich málo. Strašně miluju, když čtu nějakou knihu nebo příběh, kde je to všechno úplně dokonalý. Hlavní hrdinka vypadá jak Barbie, má i takový proporce, bezchybnou pleť, úžasný chování, miliony přátel, nekonečno obdivovatelů. A já nemám ani jedno z toho. Ale o to víc si vážím Emmy a Nialla. A teď i Liama a Zayna. Cítím, že se mohu spolehnout i na ty dva. Ale spisovatelky by měly pochopit, že svými naivními příběhy, kde se obyčejná umouněná holka zamiluje do boháče, spíš škodí. Potom si totiž někdo neuvědomí, že tak to není. Život není pohádka. Není tu princ na bílém koni, není tu Ken, není tu nějaký Christian Grey. Tohle je realita. A někdy dost krutá realita. Život se s námi nemazlí. Někdy jsme jen hračky v příběhu, který někdo vymyslel. Někdy je život příběh vyprávěný blbcem. A my nic nezmůžeme. Jsem osoba, která věří na osud. Všechno, co se stane nebo stalo, bylo/je z nějakého důvodu. Takže teoreticky má nějaký důvod i Harryho chování. Ale jaký? Má s tím něco společného i jeho hruď? Možná. Ale každopádně se nesmí dozvědět, že jsem ji viděla. A že jsem viděla to, co zřejmě mělo být skryto. No, čas nevrátím. Takže budu zatloukat, zatloukat a zatloukat!

Filozofická zkoumání mě přestala bavit, pročísla jsem si vlasy a vrátila se do ložnice. Harry seděl a rozhlížel se. Zdál se úplně v pořádku. Mám takový nepříjemný pocit, že ten starý Harry Styles je tu. Jo. „Co tu kurva dělám?" zeptal se nevrle a zkoumavě si mě prohlížel. Nadechla jsem se k odpovědi.

„Takže, abyste věděl, pane Stylesi. Od včerejšího večera jsem o vás pečovala, protože jste měl úpal/úžeh. A za to, že jste v mém pokoji, já nemůžu," pokrčila jsem rameny a odmlčela jsem se. „Nemyslete si, že já z toho byla nadšená. Vůbec ne. Sakra, musela jsem se starat o člověka, který mě několikrát urazil a zesměšnil. O člověka, který mě zřejmě nesnáší, i když nevím proč. O člověka se strašným chováním. O člověka, který mi není sympatický. O člověka, který-" „Dost, chápu!" přerušil mě ve výčtu. Zamračila jsem se.

„Můžu už jít?" zeptal se o trochu příjemnějším tónem hlasu, no pořád to znělo strašně.

„Když chcete," ušklíbla jsem se. „Já vás tu držet nebudu, nechci. Jste dospělý, můžete si dělat to, co chcete. Prát se mě nemusíte."

„Dobře," řekl a obešel mě. Stála jsem k němu zády a nemínila se otočit do té doby, co opustí můj pokoj. Ale zarazil mě hluk a bolestné vyjeknutí. Otočila jsem se a uviděla ho, jak leží na zemi a drží se za břicho. Vida, křeče jsou zpět! Vlastně, dobře mu tak. Mám pocit, že si to zaslouží. Jen jsem tam tak stála a koukala se, jak se svíjí v bolestných křečích. Jedna moje část mi říkala, ať mu pomůžu, ale ta druhá, že nemám. No tak! Vzpomeň si, jak se k tobě choval! Nepomáhej mu! Nezaslouží si tvou pomoc!