Arrogant || cz

16.

Probudily mě sluneční paprsky, které mě zašimraly na obličeji. Pomalu jsem otevřela oči a chtěla se posadit. Jenže ihned jsem zjistila, že to nebyl vůbec dobrý nápad. Palčivá bolest vystřelila do mé hlavy a já znovu zapadla do matrace. Dlaně jsem si položila přes oči, abych zabránila slunečním paprskům oslepovat mě. Co jsem to sakra dělala? A hlavně, proč? Měla jsem to zapotřebí? Vlastě ano, vím, proč jsem to udělala. Vím, proč jsem se opila. Uvědomuji si každičkou sekundu z toho, co se včera dělo. Potřebovala jsem to, potřebovala jsem se nějak uvolnit. Sice ano, uznávám, že řešit to alkoholem nebylo právě nejmoudřejší, ale stalo se. Zpátky to nevrátím a vlastně bych ani nechtěla.

Ucítila jsem divný pocit v žaludku, odhodila pokrývku a vystartovala k záchodu. Tak tomuhle jsem se chtěla vyhnout. Bože můj, mně je blbě...

Po vyzvracení jsem spláchla a pomalu se zvedla a došla k umyvadlu. Studenou vodou jsem si opláchla obličej a natočila do kelímku vodu ledovou. Vypláchla jsem si ústa, jenže pachuť zůstávala, proto jsem sáhla po ústní vodě. Vyčistila jsem si zuby a prohlédla se v zrcadle. Vypadala jsem otřesně. Tmavé kruhy pod očima, bledá pleť, tmavé vlasy rozcuchané. Rychle jsem popadla hřeben a pokusila se je alespoň trochu zkrotit.

Vrátila jsem se zpátky do ložnice a posadila se na postel. Zavřela jsem oči, protože se mi strašně motala hlava. Pak jsem si ale uvědomila, že bych dnes měla pracovat. Rychle jsem vstala a zároveň svého prudkého pohybu litovala. Potlačila jsem nevolnost a hmátla po mobilu. Do háje! Pár minut po jedenácté hodině. Mám sakra velké zpoždění! Vstala jsem a oblékla jsem se. Mobil jsem odemkla a vytočila Perrie. Když už jsem to chtěla položit, ozval se její hluboký hlas.

„Ahoj Jul... Co se děje?" Bylo zřejmé, že jsem ji vzbudila.

„Ahoj. Víš, kolik je hodin?" zeptala jsem se a zaslechla, jak šustí, aby se mohla podívat.

„Kurva, do háje, proč?!" Ač to není vtipné, musela jsem se zasmát.

„Nesměj se a raději sem pojď!"

„Fajn," zasmála jsem se a ukončila hovor. Do kapsy jsem si strčila služební mobil a šla do koupelny. Vlasy jsem si stáhla do drdolu a na obličej použila matující make-up. Korektor pod oči, aby nebyly vidět ty strašné kruhy, řasenka a balzám na rty. Rozhodně jsem neměla chuť se nějak složitě líčit, stále jsem nevěděla, jak na tom můj žaludek byl. Lehce jsem se navoněla, vytáhla kartu a vyšla z pokoje. Zabouchla jsem dveře a zrak mi padl na dveře Harryho pokoje. Všimla jsem si malé škvíry mezi nimi a panty. Nebyly dovřené. To byl tak opilý, aby neuměl zavřít? To snad ne! A nebo... Bez přemýšlení jsem potichu došla až ke dveřím a přiložila k nim ucho. Bylo slyšet jen slabé chrápání Harryho, jinak nic, ticho. To je divné. Má zvědavost zvítězila a já lehce strčila do dveří, takže se otevřely více. Strčila jsem do mezery hlavu a naskytl se mi pohled na spícího Harryho. Už jsem ho viděla spát, viděla jsem ho nemocného s horečkami, ale tentokrát vypadá... jinak. Sešle. Vykašlala jsem se na všechno a do pokoje vešla celým tělem. Nevypadal na to, že by se měl vzbudit. Prohlédla jsem si ho, spícího nahého, přikryt jen slabou pokrývkou. Strašně to tu smrdělo, dokonce ještě víc, než u mě v pokoji. Nebo doma. Potichu jsem došla k oknu a otevřela ho, protože takhle by bylo možné zadušení se jedovatými výpary. Došla jsem ke dveřím, které oddělovaly jeho pokoj s obývákem. Chtěla jsem se otočit a odejít, jenže mou pozornost upoutalo cosi stříbrného. Zamrkala jsem, abych zjistila, zda mě šálí zrak. Ale opravdu. Na stolku ležela injekční stříkačka. A nevypadala na to, že by v ní byl nějaký lék. Čichla jsem si k ní a ucítila jemný zápach, který je mi ovšem celkem známý. Druh opiátu. Tak počkat. Proč ho tu Harry má? Přece není hloupý, aby si dával drogu. Na co? Vždyť on ji nepotřebuje! Ledaže... Ledaže by si ji nedal on, ale někdo jiný... Někdo, kdo ho chtěl dostat do postele a donutit k sexu... Někdo jako Caroline. Myslela jsem si, že je to mrcha, která má ráda sex, ale že by dokázala udělat tohle? Tomu se mi prostě nechce věřit. Proč?

Uvědomila si vůbec, co dělá? Že mu tak ubližuje? Pche, asi ne. V tom jejím slepičím mozečku hold není místo pro normální myšlení. Nebo pro rozum.

Odstoupila jsem a odešla z pokoje. Nemůžu se starat o Stylese. On je mi ukradený. Je mi jedno, co dělá. S kým šuká. Jestli je nemocný. Jak vypadá. Je mi to úplně fuk. Nezajímá mě. Musím se soustředit na svou rodinu, na sebe, na své přátele. Což mě přivádí k tomu, že bych se měla mamce ozvat. No co, musí to počkat. Aspoň do večera.

Zaťukala jsem na pokoj Perrie, kde na mě čekala ona i Sophia, obě vynervované. Perrie se mi vrhla kolem krku, Soph jen nervózně stála vedle.

„Myslíš... Myslíš, že nás vyhodí? Nemůžu si to dovolit!" vzlykla Perrie. Povzdychla jsem si. Z kapsy šortek jsem vytáhla mobil, který mi dal pan Speed a zapnula jsem ho. Chvíli jsem počkala, až se mi zobrazila odemykací plocha. Tahem jsem ji odblokovala a najela do zpráv, kde už na mě čekala jedna od pana Speeda.

Až se vzbudíš, přijď za mnou a vezmi s sebou i ta dvě děvčata.

Jak prosté. Ukázala jsem to holkám a všechny jsme se vydaly za panem majitelem. Já jediná jsem byla v klidu. Tak nějak jsem tušila, že to bude v pohodě.

***

„Největším štěstím v životě člověka je vědomí, že nás někdo miluje proto, jací jsme, nebo spíše přesto, jací jsme." - Romain Rolland

***