Arrogant || cz

20.

*pohled třetí osoby*

„Já... Já to nezvládnu," povzdechla si už poněkolikáté Emma, jež pochodovala po pokoji, a vypadala značně nervózně.

„Ale ano. Už jsem ti to říkala. Niall je na tohle citlivý. Zasáhne ho to, ale miluje tě. Myslím, že ti to odpustí. Prostě mu řekni pravdu, ano?" Julie svou kamarádku samozřejmě podporovala. I když se jí to, co provedla Niallovi , vůbec nelíbilo, nic s tím neudělá. Věří, že toho kamarádka lituje.

„Děkuju. Děkuju, že při mně stojíš. Vím, že tě to mrzí, protože Nialla máš ráda... Mrzí mě, že jsem něco takovýho udělala..." Emma sklopila hlavu, aby se uklidnila. Uvědomovala si totiž, co to vlastně udělala. Nejen, že podvedla Nialla, toho nejlepšího kluka pod slunce, ublížila mu, ale zároveň tím ublížila Julii, která rozhodně nepotřebovala, jak se vztah jejích kamarádů hroutí.

„Nemáš vůbec zač. Prostě za ním jdi a řekni mu to, ano?" Julie se na kamarádku povzbudivě usmála a objala ji.

„Fajn... Mám tě ráda, Jul."

„I já tebe."

Emma se naposledy podívala na Julii a odešla z pokoje, který momentálně patřil právě Julii. Loudavým krokem došla až před pokoj, kde byl Niall. Otevřela dveře a uviděla svého milovaného, jak se choulí na posteli. Při tom pohledu ji píchlo u srdce.

„Nialle?" ozvala se do ticha, který Nialla po celou dobu obklopoval. Tázaný zvedl pohled ke své přítelkyni, za kterou by položil klidně život, kdyby ji tím zachránil.

„Já... Chtěla bych si s tebou o něčem promluvit..." Do háje! problesklo hlavou Nialla.

„Oh... Dobře. Tady?"

„Jak chceš, můžeme jít ven," pokrčila vynervovaná Emma rameny. Niall zapřemýšlel. Když budou tady jenom oni dva, co když mu řekne něco, co ho naštve a on bude křičet a bude zlý? Venku by se přeci jen musel krotit - nechce si udělat ostudu. Jenomže venku by to mohl slyšet kdekdo a pak by si z něj mohl dělat legraci nebo to proti němu použít...

„Budeme tady," rozhodl se, nevědíc, jestli správně. Emma kývla na znak souhlasu a mezitím si hrála s lemem trička.

„No... Můžeš začít," povzdychl si Niall. Bál se toho, co mu řekne. Ale chtěl to vědět.

„Dobře... Vůbec nevím, jak to mám říct..."

„Podvedla jsi mě?" vkročil do toho Niall, kterého stálo velké úsilí to vůbec vyslovit. Pozoroval Emmu a její reakce. Doufal, že mu to popře, jenomže po pětiminutovém tichu to vzdal. Emma si hrála s trikem, kousala se do rtu a tváře a měla co dělat, aby zadržela slzy. To Niall je nezadržoval. Proč?

„Aha... Jaký byl?" Emmu ta otázka překvapila. Čekala cokoli, ale tohle ne. Její tváře nabraly rudé zbarvení.

„Byl lepší, než já, že?" pokračoval pak Niall, když se nedočkal odpovědi. Emma byla zmatená, nevěděla, co mu má říct. ‚Jo, jasně! Byl lepší!' To by asi nebylo zrovna vhodné, proto pořád mlčela.

„Proč jsi to udělala? Myslím... To jsem v posteli tak strašný? Nebo proč? Emmo, vysvětli mi to!" Nechtěl zvýšit hlas, ale neovládal to.

„Chceš slyšet pravdu?" zeptala se Emma a zvedla hlavu, aby se setkala s Niallovým pohledem.

„Samozřejmě. O to se tě tady celou dobu prosím." Emma se nadechla a připravovala se na to, co mu poví. Bude to drsné, ale nutné.

„Nialle, miluju tě. Miluju tě šíleně moc. Udělala bych pro tebe cokoli, to víš. Ale... jsme spolu dlouho. Až moc dlouho a já se začala nudit. Pro to, co jsem udělala, není omluva, protože nevěra je hodně špatná a já se za to nesnáším. A já... Byla jsem v baru, lehce opilá a pak tam prostě přišel, začal mě svádět a já se prostě neovládla. Nedokážu ti říct, jestli byl lepší. To ne, protože to nejde porovnat. Sex s tebou je jemný, něžný, pomalý, naplněný láskou. Ale sex s ním byl plný touhy, vášně, dravosti, ale i přeci jen něhy. Bylo by to jako porovnávat den s nocí. Omlouvám se, jestli to vyznělo hrubě, ale je to tak..." Emma skončila, protože jí došel dech. Celé to ze sebe vysypala, ale byla ráda. Ulevilo se jí, když se přiznala. Sice mu neřekla všechno, třeba to o zpívání ve sprše, jeho smíchu a tak dále, ale to nejdůležitější mu sdělila. Niall z toho byl však v šoku. Tohle nečekal. Nečekal takovou otevřenost. Zranilo ho to.

„Miluješ mě ještě vůbec?" zeptal se nakřáplým hlasem a bál se odpovědi.

„Ano, miluju. Ale měl bys vědět, že už to není takové, jako na začátku. Prostě... Jsme spolu každý den, pořád a začal jsi mi lézt na nervy. Asi si teď říkáš, proč ti to říkám a proč tak otevřeně. Ale už nemám sílu dál ti lhát a přetvařovat. Miluju tě, ale nudíš mě. A upřímně, začalo mi na tobě vadit hodně věcí. I takové maličkosti, jako tvé zpívání ve sprše každé ráno a večer. Tvůj smích se najednou stal otravným jako nějaký hmyz. Vadí mi ty tvé rádoby vtipné vtipy, kterým se směješ jenom ty. Vadí mi, jak vzdycháš, když běháš. Vadí mi, když chodíš po době jen tak v trenkách..." Niall na ni zůstal stát s otevřenou pusou.

„Co... Cože? Tak... Dobře." Zhluboka se nadechl, vstal a podíval se na Emmu skelným pohledem. Pokýval si pro sebe hlavou a obešel ji a odešel z pokoje. Emma tuhle reakci nečekala. Myslela si, že začne křičet nebo že propukne v hysterický pláč nebo něco takového, ale on prostě odešel. Emma si sedla na postel a hlavu složila do dlaní. Po tvářích jí začaly stékat horké slzy, kterých si ovšem nevšímala a dál jen tak seděla a brečela.

*Pohled Julie*

Bezcílně jsem se potulovala po zahradě hotelu a neměla do čeho píchnout. Všichni někam zmizeli a já zůstala sama. Ani mi to nevadilo, protože nějakou tu samotu taky uvítám. Sedla jsem si na houpací síť a zavřela oči. Pořád jsem musela myslet na Nialla a Emmu. Jak na to asi zareagoval? Neudělal si něco? Co teď asi dělá? A jak se asi cítí? Přeci jen, byli spolu hodně dlouho a láska je z něj cítit na metry daleko. Kdykoli je s ní, celý září. A ona pak přijde a podvede ho s někým, jehož jméno si ani nepamatuje. Klasika.

„Eh... Ahoj." Ale ne. Tenhle hlas bych poznala všude.

„Ahoj, Eleanor." Povzdechla jsem si a udělala jí na síti místo. Sedla si vedle mě a pořád se usmívala. Ano, má krásný úsměv, ale už mě dost štve.

„Jak se máš?" zeptala se milým tónem.

„Ale jo, fajn," zalhala jsem. Vůbec se nemám fajn, náno!

„To je skvělé! Jak dlouho tu jsi?" zeptala se a zněla, že ji to vážně zajímá. Potlačila jsem odfrknutí.

„Měsíc, myslím," pokrčila jsem rameny.

„Wow! To je úžasné! Je to tady vážně krásné, Louis mi tím udělal radost," usmála se radostně a já dostala chuť jí ten úsměv zkazit.

„Louis je tvůj přítel, že?"

„Ano. Je úžasný! Tak milý, hodný, něžný... Můj princ, akorát nepřijel na bílém koni, ale v černém BMW," uchechtla se. No, zlatíčko, onehdá něžný nebyl.

„A ty máš nějakého přítele?" zeptala se pak a pohled přesunula na mě.

„Nemám potřebu. Ale s Joshem je to mezi námi takové, co by někdo mohl nazvat fází před vztahem."

„To je skvělé! Josh vypadá mile," začala se rozplývat a já zapřemýšlela, jestli jí mám prozradit tajemství o minulosti jejího ‚prince v černém BMW'.

„No nic, musím jít! Měj se krásně!" rozloučila se a odešla. Překvapeně jsem zamrkala. No, tak zřejmě odhalení dnes nebude. Ale ona se to jednou dozví, to se bát nikdo nemusí.

Zvedla jsem se a otočila se směrem k hlavní budově hotelu. Měla jsem pocit, že slyším nějaký křik, proto jsem se otočila, jenže to jsem dělat neměla. Někdo to do mě parádně napálil a já sebou kecla na zem.

„Do háje! Dávej bacha!" obořila jsem se na neznámého. Pak jsem zvedla zrak a setkala se s pohledem osoby, jež tohle způsobila. Doslova mi přeběhl mráz po zádech.

***

„Smutné je, že hlupáci jsou tak sebejistí, zatímco moudří lidé jsou vždy plní pochybností." - Bertrand Russell

***