Arrogant || cz

17.

Pan Speed nás vřele přivítal ve své kanceláři a pokynul nám na židle. Holky si sedly, já zůstala stát.

„Takže... Jsem si vědom vašeho stavu. Pro dnešek máte volno. Všechny si ho zasloužíte. Můžete si dělat, co chcete," usmál se.

„A prosím, potřebuji si s Julií promluvit, tak jestli byste byly tak hodné..." Nechal větu vyplynout do ztracena. Holky pochopily a okamžitě se z kanceláře vytratily.

„Sedni si," ukázal na židli. Vyhověla jsem a překřížila nohy. Vyčkávavě jsem se na něj podívala.

„Takže... Možná bys chtěl vědět, že Emma s Niallem přiletí zítra. I zítra ti dám volno, a pokud budeš chtít, budeš moci jet pro ně na letiště. Volal jsem s ní, moc se na tebe těší," usmál se. Úsměv jsem mu velice ráda oplatila, na Emmu i Nialla jsem se strašně těšila.

„Skvělé! Děkuju."

„Nemáš vůbec za co. A... Je tu ještě jedna věc... Volala jsi někdy teď domů?" zeptal se a jeho tón hlasu se postupně měnil. Vycítila jsem, že se něco děje, něco není v pořádku. Znervózněla jsem.

„Eh... Ne, měla jsem to v plánu dnes večer... Co se děje?" Rovnou jsem přešla k otázce, nemělo cenu to protahovat.

„Stav Lily se zhoršil. Lékaři se obávají, že... Podle nich nemá moc šancí na přežití. Ne dlouho. Samozřejmě, léčba by pomohla, ale nebylo by to navždy... A pokud se nezačne léčit hned..." Panebože. Vjela jsem si rukou do vlasů a ucítila, jak se mi v očích vytvářejí slzy, které jsem se ani nesnažila potlačit.

„Takže jsem se rozhodl, že ty peníze ti dám předčasně. Věřím tomu, že ty si to odpracuješ. Věřím ti. Léčbu už jsem vlastně zaplatil," pousmál se smutně. Zalapala jsem po dechu.

„Já... Děkuju," vzlykla jsem a dala svým slzám volný průchod. Maska silné osobnosti byla rázem ten tam.
„To nestojí za řeč. Víš, že rád pomůžu, kdykoli a s čímkoli. Ale no tak, holčičko. Neplakej! To bude dobrý." Zaregistrovala jsem, jak se zvedl a rychlým krokem přešel ke mně a objal mě. Neodtáhla jsem se, objetí jsem vážně potřebovala. Někdy se člověk dostane do stádia, kdy mu je strašně a objetí potřebuje. Ovšem ne vždy to ten člověk dá najevo. Ne vždy je tu někdo, kdo by ho mohl obejmout. A to je strašné. Sama ten pocit znám, moc dobře. Někdy mám pocit, že by bylo lepší umřít. Že už nemám pro co žít. Pak se ovšem něco stane a působí to jako světlo na konci tunelu. Nějaká maličkost, která prosvítí celý váš život.

Byla jsem v silném objetí pana Speeda a vzlykala mu do ramene. Po několika dlouhých minutách jsem se odtáhla. Děkovala jsem za to, že jsem si nanesla voděodolnou řasenku.

„Já... Strašně moc vám děkuju. Moc to pro mě znamená." Pokusila jsem se o úsměv, ale vznikl z toho jen jakýsi škleb.

„Hej. To je dobrý, ano? Netrap se tím teď. Bude to v pohodě, uvidíš," dodal povzbudivě. Nedůvěřivě jsem se na něj podívala, ale přikývla jsem. Je čas se vzchopit. Nesmím ukázat své slabosti. Mohlo by mi to uškodit.

„Dobře. Tak jdi za svými přáteli, ano? A nedělej si starosti, usměj se." Přikývla jsem a odešla z jeho kanceláře. S hlavou sklopenou jsem šla k výtahu, ale do někoho jsem narazila. Zvedla jsem opatrně hlavu a uviděla jsem dva smaragdy. Tentokrát ale byly vyhaslé. Unavené.

„Hej. Jsi v pohodě?" zeptal se s takovým tónem, který jsem u něj snad ještě nikdy neslyšela.

„Jo. Úplně v pohodě." Snažila jsem se působit pevně, sebevědomě a přesvědčivě, ale asi to nevyšlo. Odfrkl si.

„Prosím tě. Že se vůbec starám," odvrátil pohled.

„Přesně. Proč se staráš, hm? Co je ti do toho? Co je ti do mého života?!" zvýšila jsem hlas. Zněla jsem vyčerpaně. A taky jsem se tak cítila. Zakroutil hlavou.

„Nic. Vůbec nic," vyplivl. Nepochopila jsem ho. Nevyznám se v něm.

„Fajn. Můžu jít?" Pozvedla jsem obočí a podívala jsem se na něj a snažila se, aby to vypadalo chladně.

„Můžeš," ustoupil, ovšem ne pryč, ale do výtahu. A mně nezbylo nic jiného, než nastoupit za ním. Byli jsme v posledním patře, takže zmáčkl to nejnižší a čekali jsme, až se výtah rozjede. Dveře se zavřely a kabina se rozjela. Jenže po dvou metrech poskočil a zůstal stát. To si ze mě někdo musí dělat srandu! Já vážně uvízla ve výtahu s Harrym Stylesem? Skvělé. Ani Harry nevypadal zrovna šťastně. Mačkal tlačítko zvonku, jenže nic. Chtěla jsem vytáhnout mobil, jenže kapsu jsem měla prázdnou. Sakra. Asi jsem ho nechala u Perrie. Co teď?

„Máš mobil?" zavrčel. Zavrtěla jsem hlavou.

„Ne. Nechala jsem ho na pokoji Perrie. Vy ho máte?" Ani jsem si neuvědomila, že mu opět vykám. Předtím jsem mu tykala. No co, on to zvládne.

„Mám. Jenže vybitý. Na doraz." Podívala jsem se dolů. Uvízli jsme v mezipatře, což je to nejhorší. Někdo si všiml a něco psal. Pak zvedl papír, kde bylo napsáno, že výtahová služba přijede tak za hodinu, možná víc. Harry si toho všiml taky a zamračil se.

„Skvělý. Vážně skvělý!" Rozmáchl se a praštil do skla. Já si sedla do tureckého sedu na zem a pozorovala ho. Naštvaně přecházel po malé kabině výtahu. Vypadal vážně nervózně.

***

Nevím, jak dlouho jsme tu byli, ale celou dobu jsem nepromluvila. Harry jen mumlal sprostá slova.

Pak si taky sedl a vložil si hlavu do dlaní. Zaregistrovala jsem jeho zrychlený dech, třesavku, bledou kůži a kapičky potu. To nevypadalo dobře.

Přisunula jsem se trochu blíž.

„Harry... Jsi v pořádku?" zeptala jsem se jemně. Zvedl hlavu a zavrtěl hlavou.

„Jsi klaustrofobik," konstatovala jsem. Odpověď jsem nedostala, jen další třes Harryho těla. Povzdechla jsem si, protože jsem si neuměla představit, co tady s ním mám dělat. Zavřela jsem oči a přemýšlela. Podle mých odhadů tady jsme půl hodiny. Což znamená, že pomoc přijede za více než půl hodiny a podle mých zkušeností to bude klidně za hodinu. Otevřela jsem oči a podívala se na Harryho. Seděl v koutě stočený do klubíčka, kolena objatá pažemi a třásl se.

Po čtyřech jsem se dostala až k němu a položila mu ruku na rameno. Škubl sebou a věnoval mi pohled. Vypadal zranitelně. Zhluboka jsem se nadechla a opatrně ho objala. Dělalo se mi to dost těžce, ale co nazbyt. Má povaha mi nedovolila ho přehlížet. A upřímně, nenapadl mě žádný jiný dobrý nápad, který by mu mohl pomoct.

Čekala jsem, že se odtáhne, něco ostrého řekne nebo prostě něco! Jenže on neudělal nic z toho. Překvapil mě. Jednoduše se ke mně natiskl a chytil mě za ruku. Vyvalila jsem oči na naše spojené ruce, jestli se mi to jen nezdá, ale bylo to opravdové. Harry Styles byl v mém objetí a držel mě za ruku! Ovšem, přisuzovala jsem to jeho stavu, být v pořádku, nic takového se nestane.

Jenomže, co teď? Co by mu mohlo pomoci? Ve fobiích se tolik nevyznám, hlavně nejsem doktor, abych mu mohla pomoct. Možná by mu pomohlo povídání si?

„Harry?" začala jsem jemně, přece jenom jsem ho nechtěla nějak vylekat.

„Mmm?" Takže mě poslouchá.

„Jak dlouho jsi klaustrofobik?" Cítila jsem, jak se hluboce nadechl.

„No... Už hodně dlouho. Od dětství," připustil.

„A... Jak se to stalo? Jako, co bylo příčinou?" zeptala jsem se opatrně, protože jsem ho nechtěla naštvat.

„Já... Nemůžu o tom mluvit." Harry o tom nemůže mluvit. Co se mu stalo tak strašného, aby to v něm zanechalo tak dlouho velkou stopu? Co se stalo v minulosti Harryho Stylese?

***

„V drobných věcech se spolehni na rozum, ve velkých věř srdci." - Sigmund Freud

***