Arrogant || cz

37.

Vykulila jsem oči a rukou si přikryla ústa, abych nevykřikla.

„Harry, proboha, co se stalo?" zeptala jsem se a vzala jednu jeho ruku do té své, abych si prohlédla rozsáhlost zranění a jestli je ta krev vůbec z jeho ruky. Napadaly mě samé děsivé scénáře, co když někoho zabil? A co když teď zabije i mě? Co když se totálně zbláznil?

„Já... ona..." vykoktal, nechápavě se díval na své ruce. Pak zvedl pohled a já se setkala s jeho očima plnýma strachu, frustrace a zmatení.

„Co se stalo, Harry?" otázala jsem se pomalu a zřetelně. Zavřel oči a zhluboka se nadechl.

„Noční můra," vydral ze sebe šeptem, hlas se mu třásl. Soucitně jsem se na něj podívala, sama jsem ten pocit znala dost dobře.

„Chceš... já nevím, si o tom promluvit nebo tak něco?" Opatrně jsem položila dlaň na jeho rameno, načež mi věnoval zvláštní pohled a kývl.

"Dobře. A musím ti to ošetřit, ať si to nezaneseš a nedostaneš ještě nějakou infekci, to by bylo docela nepříjemné. Pojď," vzala jsem ho jemně za paži a tahala ho do jeho pokoje. Rozsvítila jsem velké světlo v koupelně a lampu v obýváčku a nařídila mu, ať jde se mnou do koupelny. Strčila jsem jeho obě ruce pod proud vody a přehrabovala se v lékárničce. Vytáhla jsem anti-bakteriální čistidlo a obvaz, položila jsem to vedle umývadla a vypnula vodu. Lehce jsem mu osušila ruce ručníkem a stříkla na rány onu desinfekci. Zasyčel, z čehož jsem usoudila, že je to normální septonex, který parádně štípe.

„Není to příjemný, co?" ušklíbla jsem se.

„Tak to fakt není," procedil mezi zuby a stiskl rty v pevnou linku.

„Co jsi ale dělal? Máš to docela hluboký," poznamenala jsem a kývla hlavou k jeho rukám. Pokrčil rameny.

„Já nevím. Pořádně jsem se probral až na té chodbě s krví na rukách," odpověděl a zamyšleně hleděl dolů. Nespokojeně jsem mlaskla, když uhnul rukou pryč.

„Dobře, je to vyčištěný a obvázaný. Máš štěstí, že sis neprořízl žílu, to bys na tom byl hůř. Takhle se to na tobě neprojeví, doufejme. Jestli to bolí, vem si prášek proti bolesti. Víc pro tebe udělat nemůžu," pokrčila jsem rameny a opláchla si ruce. Uklidila jsem věci, které jsem použila, aby mě nemohl obvinit, že mu dělám bordel v koupelně. Kdo ví, kdy mu znovu rupne.

„Dobře. Já... díky," vydechl a pokusil se o úsměv. Kývla jsem, nechtěla jsem to nijak rozmazávat, jen jsem se chtěla dostat do postele a spát několik krásných hodin. Otočila jsem se a zamířila ke dveřím, abych mohla své přání vyplnit. Zastavil mě náhlý dotek na mém předloktí. Trval sotva vteřinu, ale dokonale mě překvapil. Zastavila jsem v chůzi a otočila se na něj s otázkou v očích. Nejistě stál kousek ode mě, přešlapoval a mnul lem trika v konečcích prstů.

„Harry?" promluvila jsem po chvíli ticha, které se ale zdálo nekonečné. Vzhlédl a podíval se mi hluboko do očí. Nehodlala jsem uhnout, pohled jsem mu směle oplácela. Nakonec to byl on, kdo to nevydržel a uhnul stranou. Zatřásla jsem hlavou a otočila jsem, protože jsem neviděla jediný důvod tu dál zůstávat, v tichu. Sáhla jsem po klice a stlačila ji k zemi. Ale ani v ten moment mi nebylo dopřáno odejít.

„Zůstaň tu se mnou, prosím," zašeptal se zoufalým pohledem, kterým mě intenzivně propaloval. V tu chvíli jsem myslela, že se mi zastavilo srdce. Prudce jsem trhla hlavou a přešla k němu. Přejížděla jsem mu očima po obličeji, hledala náznak žertu, čekala, když se rozesměje a vysměje se mi. Jenže se nic z toho nestalo, on jen stál a pozoroval mě.

„Harry... proč?" vydechla jsem stále hledajíc nějakou odpověď.

„Prostě... prosím, Lio, zůstaň tu." Jeho hlas zněl strašně zoufale, v očích se mu zračila prosba. Mě ale zarazilo, jak mi řekl. Lio. Tak mi říkal jen otec, když jsem byla malá. Ještě v době, kdy to bylo v pohodě a my byli šťastní. Píchlo mě u srdce, sklonila jsem hlavu k zemi a víčka stiskla pevně k sobě.