Svůdné zlo

1.kapitola (2/3)

Byla to zvláštní všehochuť - od gotiků až po punkery a premianty
ze soukromých škol. Protlačila jsem se s Jayem do
rohu před pódium a naštvala tím bezohledným manévrem
několik lidí, ale všem jsem se omluvila. Došlo mi, že Jayovi
po všem tom rozruchu dlužím aspoň místa v první řadě.
Dřevěné pódium bylo ošoupané a zašlé jako všechno
ostatní v téhle budově. Klub byl malý, se čtvercovým půdorysem,
ale mděl vysoký strop. Ta tlačenice a naprostá ignorance
všech protipožárních předpisů platných v Georgii
přispívaly k jeho atmosféře.
Vklouzli jsme do mezírky v první řadě právě ve chvíli,
kdy dýdžej vyzval přítomné, aby zatleskali Smilníkům. Skupinu
pozdravil hlasitý jásot. Jejich první písničku jsem poznala,
protože mi ji Jay někdy cestou do školy pouštěl. Navzdory
svému obvyklému sklonu k ultrarezervovanosti jsem
se nechala pohltit hudbou, poskakovala jsem na místě a zpívala
z plných plic známá slova. Jay vedle mě dělal totéž. Nemohla
jsem uvěřit tomu, jaká je to zábava. Nechala jsem se
strhnout davem a jeho nadšením.
„Céče!“ zakřičel Jay směrem ke mně. Jsou - prostě -
boží!“
Začala druhá píseň, tentokrát pomalejší. Trochu jsem se
uklidnila a soustředila se na skupinu. Hlavní zpěvák překypoval
hrdostí. Jeho nachová aura úplně zakryla těsné tričko
i úzké džíny. Ježaté vlasy měl nagelované tak, aby mířily
k jedné straně. Mikrofon držel jako milenku. Tempo písně
zrychlilo, když se k melodii přidaly bubny Dav kolem mě
začal znovu skákat a já sklouzla pohledem k bubeníkovi.
Všimla jsem si u něho několika věcí. Soustředil se na to,
co dělá, dodržoval dokonalý rytmus bubnování. Místo obvyklého
víření barev měl jen červenou skvrnu u prsou. Jinak
byla jeho aura prázdná. No tohle?! To bylo zvláštní. Ale než
jsem se nad tím stačila zamyslet, přejela jsem očima k jeho
tváři.
Bomba.
Byl boží. Prosté jako bozi. Nikdy jsem nechápala, proč
holky přidávají slůvko jako, když chtějí něco zdůraznit, ale
tenhle kluk si to vážně zasloužil.
Bedlivě jsem ho zkoumala. Byla jsem rozhodnutá najít
na něm nějakou chybičku.
Hnědé vlasy. Zajímavý sestřih: po stranách a vzadu krátký,
ale na temeni delší. Vlasy mu tam padaly hluboko do
čela. Oči měl přimhouřené, obočí trochu silnější a... Co to
vyvádím?! Mohla jsem ho rozebírat, jak jsem chtěla, ale
i ty úzké štěrbiny očí způsobovaly, že mi jen připadal ještě
atraktivnější.
Hrál tak intenzivně, jako by do hudby vypustil všechnu
svou vášeň, jako by na ničem jiném nezáleželo. Prociťoval
ji, ztrácel se v ní, byl v ní dobrý. Na pažích a obličeji se
mu leskl pot, smáčel mu tmavé vlasy, takže se mu lepily ke
spánkům.
Ještě nikdy jsem nepocítila tak okamžitou fyzickou přitažlivost.
Její síla byla drásající. Hezkých kluků jsem si samozřejmě
všímala i dřív, ale většinou mě odradily jejich emoce.
Ale bubeník auru neměl, takže jsem se mohla soustředit
na jeho bicepsy a svaly na předloktí, které se mu napínaly,
když vířil paličkami v přesně dávkovaných pohybech. Bub19
nování bylo omamné, rozechvívalo ve mně všechna nervová
zakončení. Jeho tělo se pohybovalo plynule, trhalo sebou
podle síly úderů. Tvář měl soustředěnou a sebejistou.
Znovu jsem se zadívala na rudou skvrnu u jeho hrudi.
Něco takového jsem ještě neviděla. Pochybovala jsem, že
by při tom soustředění na hudbu mohl cítit fyzickou žádost.
Zvláštní. Píseň skončila zařinčením činelů. Bubeník
zavířil paličkami nad nástrojem a vsunul si je do podpaží.
Jay tleskal, stejně jako zbytek davu. Já stála naprosto ohromeně.
„Bavíš se?“ zakřičel Jay.
Jo , jasně,“ potvrdila jsem. Nespouštěla jsem oči z bubeníka.
Odhrnul si z čela pramen vlasů a zahleděl se na dvě
dívky, které na něj ječely z druhé strany pódia. Vyslal k nim
ten nej kouzelnější nenucený náznak úsměvu, jaký jsem kdy
viděla. Srdce mi zrychlilo. Dívky vřískaly a poskakovaly na
místě tak prudce, až hrozilo, že jim z hlubokých výstřihů
vyklouznou ňadra. Červená skvrna u bubeníkovy hrudi se
trochu rozšířila, ale ne moc, a já ucítila nepříjemný svíravý
pocit v žaludku. To se mi ještě nestalo. Chtěla jsem, aby se
na ně přestal dívat.
Žárlivost? Proboha!
„Svět není fér,“ prohlásil Jay, když sledoval můj pohled.
„Někdo má holt kliku.“
„Cože?“ Konečně jsem se vytrhla z transu a zadívala se
na Jaye.
„Ten bubeník, hele. Jen si to vem. Super muzikant, holky
po něm šílej, jeho táta je neskutečně zazobanej, a kdyby to
nestačilo, mluví s tím pitomým britským přízvukem!“
Jayově směsici závisti a obdivu jsem se musela usmát.
Ja k se jmenuje?“ zeptala jsem se do začátku třetí písničky.
„Kaidan Rowe. To je další věc. Má tak suprový jméno!
Zmetek jeden.“
„Co, Kaj Dan?“ Nerozuměla jsem mu.
„Kaidan.“ Jay mi to vyhláskoval.
Kaidan. Znělo to jako něco k nakousnutí. Někdo k nakousnutí.
Sakra, a ten někdo mi nejspíš obsadil mozek! Takhle
já přece nikdy neuvažuju.
Ale to jméno mi znělo známě. Nikdy jsem ho neviděla,
ale někde už jsem o něm slyšela.
„Kolik jim je?“ kývla jsem bradou ke kapele.
„Choděj na střední!“ zakřičel mi Jay do ucha.
Tak to na mě udělalo dojem. To znamená, že budou tak
0 rok starší než my, a už takhle skvěle hrají. Jay tvrdil, že tahle
kapela má velkou budoucnost. Nahráli singl pro jedno
studio v Los Angeles a v létě jedou na turné. Jay byl jejich
nadšený fanoušek.
Za námi se strhla nějaká strkanice. Otočila jsem se a uviděla
Gregoryho kulatý obličej s chumáčem vlasů nad příliš
velkou havajskou košilí, jak se prodírá davem. Gregory byl
Jayův kumpán v hudebním zločinu. Napsali spolu několik
písniček, a hlavně byli na hudbě oba závislí. Problém byl
v tom, že ani jeden z nich neuměl zpívat. Ale vůbec.
„To je dost, Gregu!“ Oba předvedli klukovský zdravicí
rituál se zaháknutím prstů a nárazem hrudníky o sebe,
1 když tady bylo tak málo místa. S Gregorym jsme na sebe
pokývli. Překvapilo mě a trochu znechutilo, když jsem si
všimla, jak se mi dívá na nahé nohy a jeho aura se červeně
třepotá. Ale to trvalo jen chvíli, než se zase otočil k Jayovi.
„Céče, tomu nebudeš věřit,“ prohlásil pomalou georgijskou
výslovností. „Zrovna jsem mluvil s Dougem, tím pořadatelem
- a hele, dostane nás pak do zákulisí!“
Srdce mi poskočilo a v nitru se mi rozlila vlna vzrušení.
„Teda do prdele!“ vyhrknul Jay. „Máš ty céda?“
Gregory zvedl dvě CD s jejich písničkami. Byly to slušné
věci, ale zatrnulo mi při pomyšlení, že je chtějí ukázat
Smilníkům. Kapela nejspíš něčeho takového dostává od fanoušků
tuny. Nelíbila se mi představa, že někdo zavrhne
Jayovu a Gregoryho práci, jako by to byli jen nějací ubožáci.
Jenže oba měli kolem sebe tak dychtivě šťastnou žlutou
auru, že jsem jim nemohla kazit radost.
Když skončila další písnička, viděla jsem, jak Kaidan utišil
prsty činely, zastrčil si paličky do podpaží a odhrnul si
mokré vlasy z čela. Když se sehnul pro láhev s vodou, naše
pohledy se setkaly. Dech mi uvízl v plicích. Hlasité výkřiky
se kolem mě proměnily ve vzdálený statický šum. Bubeníkova
aura touhy krátce zapulsovala. Vzápětí se na jeho čele
objevily vrásky a v očích měl napětí. Zapátral pohledem kolem
mě, než se zase vrátil k mé tváři. Pak přerušil oční kontakt,
napil se a odhodil pětku na zem právě ve chvíli, kdy
začala další píseň.

Omlouvám se, že jí přidávám tak pozdě. Příští se pokusím přidat dříve.:)