Svůdné zlo

1.kapitola (3/3)

Ta krátká výměna pohledů mě zneklidnila.
„Jdu na záchod," oznámila jsem Jayovi a odvrátila se od
něj, aniž jsem čekala na odpověď. Zjistila jsem, že když se
člověk chce dostat směrem od jeviště, pohyb je mnohem
snadnější.
Na toaletách to páchlo močí a zvratky. Jen jeden ze tří
záchodků nebyl ucpaný, ale to dívkám nebránilo, aby je stejně
používaly všechny. Usoudila jsem, že to radši vydržím.
Přejela jsem si po rtech leskem a už chtěla odejít, když jsem
uslyšela hlasy dvou holek, které se nacpaly společně do jediné
kabinky.
„Chci Kaidana Rowea."
„Tak to je snad jasný, kdyžs po něm hodila svý číslo mobilu.
A já chci Michaela. Kdyby tak se mnou dělal to, co dělá
s mikrofonem!" Vyhrnuly se ven a já poznala ty dvě poskakující
fanynky s bujnými ňadry, které stály hned pod pódiem.
Aury měly vybledlé.
Vytáhla jsem sponky do vlasů. Jayova sestra Jana mi zapletla
drobné pramínky a vytvořila na hlavě dobře organizovaný
chaos, a já teď její dílo úplně zničila. Nechala jsem ji,
ať mi nanese na tváře trochu make-upu, ale zděsila se, když
jsem po ní chtěla, aby mi zalícila tu hloupou pihu nad horním
rtem. Zbláznila ses? Znamínko krásy? To je přece nesmysl!
Proč tomu lidé tak říkají? Ta piha vůbec nebyla krásná. Byla
malá, tmavá a přitahovala pozornost. Nesnášela jsem, jak se
na ni lidé dívají, když se mnou mluví.
Upevnila jsem si do vlasů poslední sponku a vyklidila
místo před zrcadlem, aby si dívky mohly umýt ruce. Naklonily
se k jednomu kohoutku a stěžovaly si, že tam není
mýdlo. Pak se začaly česat a upravovat si líčení. Pozorovala
jsem je, jak jim je spolu dobře, a říkala si, jaké by to asi bylo,
mít kamarádku. Už jsem chtěla odejít, když jsem zaslechla
něco, co mě zaujalo.
„Hele, barman říkal, že Kaidanův táta je jeden z nejvyšších
šéfíků PP v New Yorku." Žaludek se mi stáhl. PP
byla zkratka Pristine Publication, světoznámého vydavatelství,
kde vycházelo všechno možné v oboru pornografie
- magazíny, filmy a ani jsem si nechtěla představovat,
co ještě.
„To snad ne," vyjevila se kamarádka mluvčí.
„To si piš, že jo. Hele, musíme se zkusit dostat do zákulisí!"
Samým vzrušením zavrávorala, šlápla mi na nohu a chytila
se mě za rameno, aby neupadla. Přidržela jsem ji.
„Ježíš, promiň."
Když zase získala rovnováhu, pustila jsem ji.
Najednou jsem uvnitř ucítila jakési temné puzení, abych
otevřela pusu. Abych řekla něco, o čem jsem věděla, že to
není ani hezké, ani pravda.
„Slyšela jsem, že ten Kaidan má kapavku."
A bylo to venku. Srdce mi bušilo. Vím, že většina lidí
v určitých situacích lže, někdo třeba i denně, ale já jsem
k tomu z nějakého důvodu naprosto neměla sklony. Neříkala
jsem lidem, že to je fajn, když nebylo. Jenže já neměla
kamarádky, nikdo se mě neptal, jestli jeho zadek vypadá
v něčem obrovský, takže jsem nejspíš neměla ani důvod to
dělat. Ale věděla jsem, že až do téhle chvíle jsem nikdy nikoho
úmyslně neoklamala. Sok vepsaný v obličejích těch
holek byl stejný jako ten, který jsem cítila sama.
„Fuj. To myslíš vážně?" zeptala se ta, co o něj stála. Nedokázala
jsem odpovědět.
„To je hnus," ozvala se druhá.
Nastala trapná odmlka. Vlastně jsem ani nevěděla, co to
kapavka je, jenom jsme to probírali v biologii. Co se to se
mnou děje? Trhla jsem sebou, když se ke mně Kaidanova
ctitelka natáhla, ale jen se dotkla mých vlasů.
„No teda. Máš úžasně hebký vlasy. Vypadají jako med."
Její emoce byly alkoholem tak rozmazané, že nebyla moc
snadno čitelná, ale znělo to upřímně. Žaludek se mi stáhl
pocitem viny
„Díky," odpověděla jsem. Cítila jsem se hrozně. Nemohla
jsem odejít a nechat tady ve vzduchu viset takovou odpornou
lež.
„Heleďte... to o Kaidanovi jsem vlastně neslyšela." Obě
se na mě zmateně zadívaly. Polkla jsem a donutila se pokračovat.
„Nemá kapavku. Nebo o tom aspoň nevím."
„Tak proč sis to vymyslela?" Kamarádka Kaidanovy fanynky
byla trochu střízlivější a pozorovala mě s opovržením,
které jsem si naprosto zasloužila. Ta opilá se dál tvářila
zmateně. Napadlo mě předstírat, že to měl být vtip, jenže
to bych vyslovila další lež. A kdo dělá vtipy o sexuálně přenosných
nemocech?
„Nevím," zašeptala jsem. „Prostě... omlouvám se." Ucouvla
jsem a vyšla co nejrychleji z toalet ven. Bylo to jen dobře,
protože Smilníci zrovna dohráli poslední písničku a k záchodkům
se valily davy dívek. Na jevišti se střídaly kapely.
Propletla jsem si ruce, skousla spodní ret a rozhlížela se po
Jayovi. Chtěla jsem domů.
„Anno!" Jay na mě zuřivě mával. Musela jsem se protlačit
davem za ním, ke dveřím, vedle kterých stál mohutný
podmračený muž s rukama založenýma na prsou, v typickém
postoji vyhazovače.
Zrovna jsem zalhala! Nedokázala jsem myslet na nic jiného.
Žaludek se mi svíral.
Gregory držel laminátovou kartičku. Vyhazovač se na ni
podíval a otevřel nám dveře.
Chytila jsem Jaye za ruku. „Hele, já na vás počkám
tady."
Otočil se na mě. „V žádným případě. Patti by mě zabila,
kdybych tě nechal samotnou. No tak, to je v pohodě, pojď."
Protáhl mě dveřmi.
Protlačili jsme se mezi členy kapel, kteří se horečnatě za~
bývali svými nástroji. Z místnosti na konci chodby se linula
hudba a halas.
„Co tady vůbec děláme?" hlesla jsem. Vážně mám tak
pisklavý, roztřesený hlas, nebo se mi to jen zdá? Chtělo se
mi začít vřískat.
„Klid, Anno, to je v pohodě. Nevyšiluj," napomenul mě
Jay.
Když jsme vstoupili do dusné místnosti, vyvalila se na
nás stěna cigaretového kouře a alkoholové výpary. Založi25
la jsem si ruce v bok a pokusila se tvářit nenápadně, když
jsem si prohlížela svůj top a hledala skvrny potu. Zahlédla
jsem mokré půlobloučky v podpaží a rychle přitiskla ruce
k tělu.
Nevyšiluj, chtěl po mně Jay. Jemu se to řekne.
Stačilo pár vteřin, a uviděla jsem ho. Stál v rohu se třemi
dlouhonohými kráskami, které očividně moc dobře věděly,
co se zrovna nosí. Mezi nimi se vinula rudá stuha aury.
Jedna dívka vytáhla z balíčku cigaretu. Kaidan udělal pohyb
jako kouzelník, vyklepal sirku z krabičky a zapálil ji pouhým
pohybem palce. Jak to udělal?
Jay mě chytil za ruku, ale odtáhla jsem se od něj.
„Ne, běžte napřed, já počkám tady." Chtěla jsem zůstat
poblíž dveří pro případ, že by se mi udělalo špatně. S mým
žaludkem nebylo něco v pořádku.
„Určitě?"
Jo , určitě. Hodně štěstí, nebo zlomte vaz, nebo co se to
přeje."
Jay s Gregorym se ke mně otočili zády a zmizeli v davu.
A moje zrádné oči se vrátily do rohu, kde se setkaly s temným
pohledem upřeným na mě.
Sklopila jsem oči na celé tři vteřiny, než jsem se je zase
odvážila váhavě zvednout. Bubeník na mě dál zíral a nevšímal
si tří dívek, které soupeřily o jeho pozornost. Zvedl
k nim ukazováček a vyslovil něco, co mi na tu dálku připadalo
jako: „Omluvte mě na chvíli."
Panebože. Copak vážně...? Ale ne. Ano. Opravdu se vydal
ke mně.
Nervy jsem měla napnuté k prasknutí. Rozhlédla jsem se
kolem, ale opodál nikdo nestál. Když jsem se zase podívala
před sebe, byl tam, přímo přede mnou. Bože na nebesích,
byl tak sexy - tenhle výraz se až do dnešního dne v mém
slovníku nevyskytl. Ale tenhle kluk byl sexy, jako by to byla
jeho profese nebo co.
Podíval se mi přímo do očí, což mě rozrušilo, protože
tímhle způsobem se mi do očí ještě nikdy nikdo nedíval.
Možná Patti a Jay, ale ti mě nedrželi pohledem v šachu tak
jako on. Neodvracel se a já zjistila, že se nedokážu odpoutat
od těch modrých očí.
„Kdo jsi?" zeptal se skoro útočným hlasem.
Bylo to nejpodivnější seznámení, jaké jsem kdy zažila.
„Ehm... jsem... Anna?"
„Jo. Anna. Moc hezký." Snažila jsem se soustředit na
jeho slova, ne na ten sytý hlas a přízvuk, který dodával jeho
slovům tak přitažlivý nádech. Naklonil se ke mně. „Ale kdo
JS I ?
Jak to myslí? Mám snad upřesnit svoje sociální postavení
nebo rodinné vazby?
„Přišla jsem sem s kamarádem... Jayem...?" Nenáviděla
jsem se za tu nervozitu, kvůli níž jsem za každou odpověď
přidávala nejistý otazník. Ukázala jsem směrem, kterým
zmizeli kluci, ale on se dál díval na mě. Začala jsem blábolit.
„Píšou písničky, Jay a Gregory. Chtějí, abyste si je poslechli.
Jako tvoje skupina. Jsou fakt... dobrý?"
Jeho oči mi přejížděly po těle, jako by posuzovaly mou
ubohou plochou hruď. Zkřížila jsem ruce na prsou a viděla,
jak se jeho pohled zarazil na pize nad mým rtem. Ucítila jsem
vůni pomerančů, citronů a něčeho zemitého, možná lesní
půdy. Bylo to příjemné... takovým tím mužským způsobem.
„A-ha." Naklonil se ke mně a pronesl svým hlubokým
hlasem, zatímco mi dál hleděl do očí: „A kde je tvůj anděl}"
Můj co? To je nějaký britsky slang - výraz pro mého kluka?
Nevěděla jsem, jak mu mám odpovědět, aby to neznělo
dětinsky. Kaidan nazdvihl obočí a čekal.
Jestli myslíš Jaye, tak ten se baví tamhle s tím chlapem
v obleku. Ale není to můj kluk, ani anděl, ani nic takovýho."
Do tváře se mi nahrnulo horko a ruce zkřížené na prsou se
mi křečovitě napjaly Nikdy jsem nemluvila s člověkem, který
by vyslovoval s podobným přízvukem jako Kaidan. Styděla
jsem se, že to na mě tak působí. Očividně se choval drze, ale já
stejně chtěla, aby se mnou mluvil dál. To nedávalo smysl.
Jeho postoj se trochu uvolnil. Ucouvl ode mě a zatvářil
se zmateně, i když jsem pořád nedokázala číst jeho emoce.
Proč na něm nevidím žádné barvy? Nevypadal ani opilý, ani
zfetovaný. A ta rudá skvrna... co ta měla znamenat? Bylo
těžké na ni nezírat.
Kaidan se konečně otočil na Jaye, který se bavil s nějakým
dospělým mužem, zřejmě manažerem.
„Takže s ním nechodíš?" Tentokrát na mě mrknul. Odvrátila
jsem se bez odpovědi.
„A víš jistě, že to tak bere i on?" zeptal se Kaidan. Podívala
jsem se znova na něj. Jeho úsměv se změnil v potměšilé
ušklíbnutí.
„Ano," potvrdila jsem pevně. „Vím to jistě."
„A jak to můžeš vědět?"
Nemohla jsem mu vykládat, že na Jayovi jsem nepatrnou
známku fyzického zájmu o svou osobu zaznamenala
jen jednou - když jsem si svlékala mikinu přes hlavu a tričko
vespod se mi vyhrnulo až moc vysoko. A i tehdy to trvalo
jen pár vteřin, než u nás obou převládly rozpaky.
„Prostě tak."
Zvedl ruce v posměšném gestu, jako by se vzdával, a nenuceně
se rozesmál.
„Hrozně moc se omlouvám, Anno. Myslel jsem... pokládal
jsem tě za někoho jiného." Natáhl ke mně pravici. Jsem
Kaidan Rowe."
Vyprostila jsem paži z propletence na prsou, abych si
s ním potřásla rukou. Naskočila mi husí kůže a obličej mi
hořel. Byla jsem ráda, že je v místnosti jen tlumené světlo.
Nepatřím k lidem, kteří při každé příležitosti zčervenají.
Teď se mi ale rozlila karmínová až na krk a naskákaly mi
skvrny. Nic hezkého to nebylo. Když se mi takhle nahrne
krev do hlavy, mívám vždycky trochu závratě. Chtěla jsem
se odtáhnout, ale Kaidan mě dál držel, a bylo tak příjemné
cítit jeho velkou dlaň a dlouhé prsty.
Pak se hlubokým hlasem zasmál a pomalu klouzal rukou
po mé, až jsme se konečně přestali dotýkat. Všiml si, že jsem
si hned zase zkřížila ruce na hrudi. Nakrčil nos a zavětřil.
„Hm, to voní dobře. Americkým hotdogům se nic nevyrovná.
Asi si pak jeden dám."
Hotdogy mi nevadily. Občas. Začichala jsem.
„Nic necítím."
„Vážně? Tak se natoč ke dveřím. A trochu víc se nadechni."
Poslechla jsem ho. Nic. Udělala jsem něco, do čeho jsem
se moc často nepouštěla: nechala jsem svůj čich zaletět
o něco dál.
Ale hotdogy v celém klubu cítit nebyly. Jen vyčpělý alkohol
a čisticí prostředky v úklidové komoře. Popustila jsem
uzdu ještě víc. Restaurace vedle - nic. Nos mě pálil, hlavu
jsem měla lehkou. Ještě dál. A pak jsem to zachytila. Nejbližší
Stánek s hotdogy byl od klubu dobře kilometr a půl
daleko. Mé čichové receptory vklouzly zpátky a já zjistila,
že mě Kaidan zvědavě pozoruje. Co to na mě hraje? Tohle
přece cítit nemohl. Tak proč to předstíral?
Zavrtěla jsem hlavou a pokusila se tvářit neutrálně.
„Hm," zamumlal Kaidan přemítavě. „Tak jsem se možná
spletl."
Jeho oči byly nádherné - v barvě tropické laguny uzavřené
v temném safírovém prstenci hlubší vody, nějakého odlehlého
ráje, kam se jezdí na líbánky...
Líbánky...? Proboha, na co to myslím?!
Přistoupila k nám jakási výrazně navoněná dívka a postavila
se mezi mě a Kaidana. Musela jsem před jejími zády
trochu ucouvnout.
Jsme tam bez tebe tak osamělé." Přejela mu dlaní po
hrudi a nechala ji ležet na jeho rameni. Její aura zasvítila
rudě, když se ho dotýkala, a Kaidan ji uchopil za kostnatý
bok. Odvrátila jsem se, protože jsem nechtěla poslouchat,
co jí šeptá - zřejměji chlácholil. Dívka se na mě ledově zadívala
a vydala se zpátky ke svým kamarádkám do rohu.
„Třeba se ještě uvidíme, Anno. Určitě si poslechnu ty
písničky tvýho přítele." A byl pryč.
„Není to můj..." začala jsem mluvit na jeho vzdalující se
záda.
Když jsem se předtím snažila najít na něm nějakou chybu,
hledala jsem na špatném místě. Jeho vzhled byl bezvadný,
ale jeho osobnost ne. Sebevědomí je dobrá věc, ale nic se
nemá přehánět. Rozhlédla jsem se kolem. Připadala jsem si
hloupá a osamělá.
Naštěstí jsem tam stála jako solný sloup jen chvíli, než se
objevil Jay. Tvářil se blaženě. Nechala jsem do sebe nasáknout
jeho emoce.
„O čem jste mluvili s Kaidanem Rowem?" zeptal se mě.
„Ježíši, vypadali jste, jako že ze sebe rovnou začnete strhávat
šaty!" Zalapala jsem po dechu a uhodila ho do paže, ale
ani neucuknul.
„To není pravda." Na zlomek vteřiny jsem svým očím dovolila
zaletět ke Kaidanovi. Byl sice moc daleko, než aby nás
slyšel, ale jeho mrknutí stačilo k tomu, abych zase celá zrudla.
„No tak?" pobídl mě Jay. „Řekneš mi to, nebo ne? O čem
s tebou mluvil?"
Co bych Jayovi proboha mohla povědět, aby to v něm
nezanechalo stejný zmatek, jaký jsem cítila sama? Znovu
jsem se podívala na Kaidana a na vteřinku ho přistihla, jak
mě pozoruje, než se obrátil zády k nám.
„Vlastně nic, vážně," odpověděla jsem. „Bylo to divný.
Povím ti to pak. Musím zavolat Patti, že už vyrážíme domů,
a pak chci slyšet, jak to šlo tobě. Kdo byl ten chlap, se kterým
ses bavil? A Gregory tady zůstane do konce, co?"
Moje taktika na rozptýlení pozornosti zabrala. Vyšli jsme
z klubu a Jay se posadil za volant. Vždycky řídil. Když jsem
zavolala Patti, přetlumočil mi celou konverzaci s manažerem
Smilníků. Rozebírali jsme spolu každé slovo a našli nadějné
skryté významy, takže jsme museli dospět k názoru, že
na manažera udělaly velký dojem Jayův a Gregoryho talent
a ctižádost. Do konce roku z nich budou rockové hvězdy, to
je víc než jasné. Snít s Jayem jeho velké sny byla vždycky zábava,
ale moje myšlenky se dneska toulaly bůhvíkde.
Pokusila jsem se zase zavětřit ty zatracené hotdogy, které
mě předtím tolik zmátly. Necelé dva kilometry od našeho
domu jsem dovolila svým očím propátrat opuštěný dům,
který jsme míjeli. Dívala jsem se na zatlučená okna se zčernalými
rámy a napůl propadlou střechu, kterou kdysi dávno
užíraly plameny. Kdybych si dovolila na to vzpomínat, nejspíš
bych ještě teď cítila ten pach, a v puse jako bych měla
příchuť popela...
Týden před svými devátými narozeninami jsem se vzbudila
ve dvě hodiny ráno. V nose mě štípal pach kouře. Náš dům hořel
Sklouzla jsem z postele a rozběhla se tmou do Pattina pokoje.
Měla jsem pocit, jako bych se dusila.
„Vzbuď ser vykřikla jsem. J e tady kouř/"
Patti polekaně vyskočila z postele a rozběhla se do haly. Já
vedle ní kašlala a kašlala. Patti prohlédla všechny pokoje. Pak
vyběhla ven, aby se podívala na ostatní byty.
„Nikde tady nehoří\ zlatíčko. To byljen zlý sen. Vlez si teď ke
mně do posteley já se o tebe postarám. "
Byl to zlý sen, ale ne v tom smyslu, v jakém to myslela
Patti. Byla to noční můra pro tu rodinu, která bydlela asi dva
kilometry od nás a jejíž domov během noci shořel. I pro mě
to byla dlouhá a bolestná noc. Noc, kdy mých pět smyslů
začalo fungovat jinak, než bylo běžné.
„Sníš o Kaidanovi, co?"
Vzhlédla jsem. Stavěli jsme před naším domem.
„Ne," zamumlala jsem. „Nemyslela jsem na něj."
Jay se rozesmál. Znova jsem ho uhodila do paže.
Povzdychla jsem si při představě, co by asi řekl na to, že
mám nos jako superohař a oči jako dalekohled. Jay si už sice
zvyknul na to, že jsem divná, ale vůbec netušil, jako moc podivnosti
ve mně ve skutečnosti je.
„Díky, žes mě vzal dneska s sebou," usmála jsem se. „Užila
jsem si to."
„Fakt, jo? Já věděl, že se ti to bude líbit! Takže v pondělí
ráno?"
Jasně, zatím ahoj."
Vystoupila jsem z auta a zamířila do schodů. Měla jsem
zlost na toho Kaidana, že mě přiměl myslet na věci, které by
měly radši zůstat pod zámkem.

Tady máte další část.:) Příště už budu přidávat celé kapitoly.:)