Svůdné zlo

5. kapitola

Kaidan držel mou ruku pevně. Soustředila jsem se na to

místo, kde se naše těla dotýkala, a žasla nad tím pocitem.

Nevzpomínám si na to, že bychom vyšli z domu nebo mířili

k jezeru, ale když jsme se zastavili, uvědomila jsem si, že

jsme u přístřešku pro čluny. Kaidan pěstí zabušil na dveře.

„Všichni ven!" oznámil autoritativně.

„My tady byli první," ozval se nějaký kluk zevnitř.

„Vypadněte." Kaidanův hlas byl děsivě klidný.

Sest postav se s mumlanými protesty protáhlo kolem

nás ven a zamířilo po chodníčku zpátky na mejdan. Cekala

jsem, že Kaidan teď půjde dovnitř, ale místo toho se vydal

na konec mola a posadil se tam. Šla jsem za ním a posadila

se na prkna, s nohama visícíma kus nad hladinou. Všimla

jsem si Kaidanova hnědého trička se zlatým drakem, jehož

obrázek začínal na jednom rameni a pokračoval na hrudi.

Bylo natolik těsné, aby dávalo vyniknout svalnatému trupu.

Když jsem se odvážila podívat do Kaidanových očí, skorojsem se lekla intenzity, s jakou mě pozoroval. Větřík mě hladil

po pokožce jako doteky pírka.

Začaly mi drkotat zuby - nevěděla jsem, jestli chladem

nebo následky extáze.

„Kdo jsi?" zeptal se mě znova Kaidan.

„Já fakt nevím, jak si myslíš, že ti na to odpovím."

Tělem mi náhle projel záblesk, který mě vytrhl z toho

omámeného snového stavu. Zalapala jsem po dechu.

„Co je?" zeptal se. Další záblesk, který tentokrát trval

déle. Vrátila jsem se do skutečnosti. Začala jsem se cítit nejistá

a plná obav.

„Mám pocit... jako by to vyprchávalo. Ale on říkal, že až

za čtyři hodiny!" Nedokázala jsem sedět na místě. Postavila

jsem se. Narůstala ve mně panika, uvnitř jsem se celá třásla.

Kaidan se postavil taky a vzal mě za bradu. Přinutil mě,

abych se mu podívala do očí.

„Byla jsi někdy nemocná?" zeptal se. Držel mě v šachu

svým pohledem.

„Nemocná...?" Nedokázala jsem uvažovat.

„Chřipka. Zarděnky. Cokoliv?" To už si získal moji pozornost.

Zalomcovala mnou další křeč, jako by mě něco násilím

vystrkovalo z obluzení. Předklonila jsem se a opřela se rukama

o kolena.

„Tohle ti možná pomůže." Držel malou bílou pilulku.

Ano! Chňapla jsem po ní, ale byl rychlejší.

„Nejdřív mi odpověz na otázku. Onemocněla jsi vůbec

někdy v životě?"

„Ne."