Svůdné zlo

4.kapitola

Další pátek byl náš poslední den školy a bylo lepkavé horko.

Soumrak moc úlevy nepřinesl. Když jsme jeli k jezeru,

klimatizace v Jayově autě foukala přinejlepším vlažný

vzduch. Opírala jsem si nohy o zaprášenou přístrojovou

desku. Zvedla jsem z podlahy krabici od hranolků a mávala

si jí před obličejem jako vějířem. Vějířem, který pořád páchnul

omastkem.

Nikdy jsem nebyla u nikoho, kdo má chatu u jezera, ale

na jeho březích jsme byly s Patti mockrát, a taky na církevních

piknicích. Opuštěnost klikaté cesty lemované stromy

se mi vždycky líbila.

Zatočili jsme na hrbolatou štěrkovou cestu a rozjeli se

vstříc světlům ostatních aut a ke krásnému, masivnímu dřevěnému

srubu. Když jsme zaparkovali a vystoupili, byla už

docela tma. Cvrčci, žáby a cikády koncertovali ze všech směrů

a jejich hlasy se mísily ve vlhkém horkém vzduchu.

Dům byl osvětlený, ale cesta ne, takže jsem musela protáhnout zrak, abych si byla jistá, že nezakopnu o nějakou

větev na cestě. Spolu s tím jsem zvýšila svoji citlivost na

světlo. Říkala jsem tomu „noční vidění". Z měsíce byl stříbrný

srpek a nebyl dost velký na to, aby šel vidět normálním

okem, ale to mi nevadilo. Naše kroky křupaly po štěrku.

„Koukej na to." Jay zíral na dům.

„Já vím. Je obrovskej." Srub měl tři podlaží, každé obehnané

verandou, a klenutou střechu. Tomuhle bych chata

asi neříkala.

Když jsme došli na osvětlenou verandu, uzpůsobila jsem

zrak normálním podmínkám. Smích a hlasy se mísily s hlučnou

hiphopovou hudbou zevnitř. Když nám Gene otevřel,

narazila do nás stěna muziky.

„No teda! Kohopak to tady máme? Jak je, Jayi?" Plácli

si ve vzduchu a Gene se podíval na mě. „No ne, Anna

Whittová na mejdanu!" Sklonil se ke mně a políbil mě.

Z dechu mu byl silně cítit alkohol. Asi pil, když se rodiče

nedívali.

Sli jsme dál a proplétali se davem. Jaye zdravil každý,

kdo ho uviděl. Obývací pokoj se proměnil v taneční parket,

stereo vyřvávalo. Jídelna byla plná lidí, kteří stáli a skandovali,

zřejmě se tam hrála nějaká hra. S Jayem jsme se zastavili.

Na jedné straně stolu stáli kluci, na druhé holky. Plastové

pohárky měli položené na kraji stolu a snažili seje opakovaně

jednou rukou obracet. Byl to závod.

Konečně se Kristin Millerové povedlo otočit kelímek

dnem vzhůru a zvedla ruce, aby se prohlásila vítězkou. Dívky