Svůdné zlo

2.kapitola

Když jsem se v pondělí ráno vrátila z běhání, Patti v kuchyni
našeho malého bytu smažila vejce. Naklonila jsem se
přes pult a nakoukla jí do pánve. Patti si zápěstím odhrnula
z čela pramen načervenalých blond vlasů. Když jí vzápětí
zase spadnul do očí, natáhla jsem se k ní a zastrčila jí ho za
ucho. Z hrudi jí vylétla průzračná žlutá emoce a horce mě
obeplula.
Patti rozbila další vejce. Ozvalo se plesknutí žloutku. Když
jsem ji pozorovala u sporáku, přála jsem si, aby to byla moje
pravá matka, a já po ní zdědila nějaké geny. Tak ráda bych
měla husté vlnité vlasy, nebo její sklon k plným křivkám.
V sobotu večer na mě samozřejmě čekala, až se vrátím
z koncertu, a páčila ze mě všechny podrobnosti. Snažila se
tvářit, že je ráda, že jsem si to tak užila, ale ve skutečnosti
jsem viděla, jak překypuje obavami. Předložila jsem jí zcenzurovanou
verzi, tu a tam prozradila něco o lidech v klubu,
ale vynechala jsem svoje lhaní na záchodcích a podivné se-
tkání s bubeníkem Smilníků. Když jsem vyprávěla, Patti se
kousala do rtu a zkoumala moji tvář. Pak zřejmě přijala moji
verzi bez pochybností, protože se uvolnila.
Teď mi podala talíř s vejci a vařečkou mě popohnala ke
stolu. Posadila jsem se k němu a odsunula stranou kupu
nezaplacených účtů a nepovedených snímků. Patti pracuje
jako fotografka na volné noze.
„Co děláš dneska?“ zeptala jsem sejí.
yyDispatch si mě objednal, abych dopoledne nafotila tiskovou
konferenci s guvernérem. Do čtyř bych měla být
doma.“
Přikývla jsem, dojedla snídani a šla se připravit do školy.
O čtvrt hodiny později jsem ji políbila a chystala se vystřelit
ze dveří, když mi najednou vzala obličej něžně do
dlaně a zastavila mě.
„Mám tě ráda, holčičko.“ Kolem těla se jí mihotala růžová
aura lásky.
J á tebe taky,“ ujistila jsem ji. Pohladila mě po tváři a já
odešla.
Jay mě vždycky vyzvedával do školy v 7.10. Byl přesný.
To jsem na něm měla ráda.
„Tak co?“ zeptal se, když jsem nastoupila do auta. Oči
měl ještě opuchlé od toho, jak se teprve před chvílí vyhrabal
z postele.
„Dobrý. Je ráno, svítí sluníčko.“ Rozvrzanými dvířky
jsem musela praštit dvakrát za sebou, než se konečně zavřely.
Zapletla jsem si mokré vlasy do copu a nechala ho viset
přes rameno. Takhle mi za chvíli uschnou, a pak si je stáhnu
dozadu.
Do školy jsme většinou jezdili mlčky, protože Jay není
ranní ptáče. Jenže teď jsme si ještě od sobotního večera nestačili
popovídat.
„Vždycky jsem si říkal, jaký typy kluků se ti asi líběj. Ale
nikdy mě nenapadlo, že drsný rockeři!“
A je to tady. Tak nějak jsem doufala, že na tenhle hovor
bude moc ospalý.
„Není to můj typ. Kdybych něco takovýho měla, byl by
to... milej kluk. Ne arogantní sobec a... děvkař.“
„Cože, děvkafT Jay se rozesmál. „Bože, to je ten nejhorší
výraz, co jsem od tebe kdy slyšel!“
Zamračila jsem se na něj, protože jsem se za to sama styděla,
a on se rozesmál ještě víc.
„Hele, řeknu ti vtip. Jak poznáš, že za dveřma stojí bubeník?“
„Co? Nevím.“
„Klepání se zrychluje!“ Zavrtěla jsem hlavou, zatímco
Jay se svému vtipu asi minutu hýkavě smál. „Tak jo. Bavili
jste se o mejch cédéčkách, pak jsi měla nějaký problémy
s jeho výrazama a pak přišla řeč na hotdogy. Ale to určitě
není všechno. Vypadalas hodně napjatě.“
„Protože mě znervózňoval, i když jsme ve skutečnosti
o ničem důležitým nemluvili.“
„Protože se ti líbil, že jo?“
Zírala jsem z okna na ubíhající domy a stromy. Už jsme
byli skoro u školy.
„Já to věděl!“ Jay uhodil do volantu. Vychutnával si mě.
„To je bomba. Anna Whittová se zamilovala!“
„Hele... jo,líbil se mi. Je hezkej. Ale na tom nesejde, protože
něco na jeho povaze se mi nelíbí. Neumím to vysvětlit.
On... děsí mě.“
„No, není to zrovna dobrák od sousedů, jestli to myslíš
takhle. Hlavně si dej bacha na syndrom hodný holky.“
„Co to je?“
„Vždyť víš. Když se hodná holka zamiluje do kluka, co
je noční můrou všech matek, a myslí si, že láska ho kouzelně
promění. Jenže nakonec se změní ta holka. Jako Jamie
Mooreová, pamatuješ?“
Jamie Mooreová! Už vím - to v souvislosti s ní jsem poprvé
slyšela jméno Kaidan Rowe. Jamie chodí k nám, je
o ročník vyš.
Zastavili jsme na parkovišti u Cassovy střední školy.
„Uvidíme se na obědě,“ pronesl nepřítomně Jay. Sledoval
jednu holku, Kaylu, která zrovna vystupovala z auta o tři
místa dál od nás.
„Tak zatím.“ Vykročila jsem ke škole, zatímco Jay se širokým
úsměvem běžel pozdravit Kaylu.
Celý den jsem myslela na Jamie Mooreovou.
Na obědě jsem seděla s Jayem, ale celou dobu jsem sledovala
Jamie. Ta byla u stolu se svou partou - všechno něco
jako vyhnanci. Ostatní se bavili a flirtovali, ale Jamie seděla
na konci stolu a držela se od nich stranou.
Nikdy dřív nebyla takhle nespolečenská a konzervativní
v oblékání. Byla o rok starší než já a chovala se vždycky mile.
Její hlavní barvou bývala žlutá záře štěstí. Na začátku školního
roku byla kapitánkou rozdeskávaček a členkou školního
dramatického souboru. Na podzim jsem slyšela, že chodí
s nějakým klukem z Atlanty. S nějakým muzikantem, co je
ale taky ještě na střední.
S Kaidanem Rowem.
Tenkrát se její barvy začaly měnit. Ze žluté na červenou.
Z červené na šedou. Ze šedé na černou. Byla plná hněvu,
sebenenávisti a nakonec deprese. Povídalo se o nějakých
fotkách, které nasnímal na mobil její přítel... a pak se
rozešli. Brzo ji vyhodili z týmu rozdeskávaček, protože si
zhoršila známky. Dál se o ní vykládalo, že začala vymetat
mejdany a střídat kluky, ale už nikdy nevypadala šťastně.
Poprvé vůbec jí v zimním divadelním představení nedali
hlavní roli.
Srdce se mi sevřelo, když jsem ji uviděla sedět na konci
toho dlouhého jídelního stolu. Pořád byla módně oblečená
a dala si práci s úpravou vlasů. Proto ji asi ostatní ještě pořád
brali. Ale její úsměv a teplá žlutá záře byly pryč. Nahradila
je matná šedá.
Zazvonilo. Dívala jsem se, jak Jamie pomalu odchází z jídelny.
Ne, už jsem Kaidana nikdy nechtěla vidět. Teď jsem si
tím byla jistá.
Vyrazila jsem do přeplněné haly a skoro sebou škubla při
tom náporu emocí, který na mě proudil ze všech těch lidí
kolem mě. Po tom, co jsem prvních osm let docházky strávila
na malé soukromé škole, bylo dost složité se přizpůsobit,
ale teď už jsem na to byla zvyklá.
Byl skoro konec školního roku - ještě dva týdny, a hurá
na prázdniny. Georgijské vedro už vytáhlo ze skříní trička
na ramínka, žabky, šortky a minisukně, které neměly skoro
žádná tajemství. Já se od toho předvádění nahé kůže distancovala
- zčásti proto, že jsem dost stydlivá, ale taky proto, že
mi bylo líto kluků. Na rozdíl od ostatních holek jsem mohla
vidět, kolik práce jim dá myslet na něco jiného než na svoje
rozbouřené hormony.
Jay mi pocuchal vlasy, když jsme se míjeli, ale nepřestal
se přitom bavit s jedním z těch kluků ze školní kapely.
Usmála jsem se na něj a uhladila si vlasy zase zpátky.
Vklouzla jsem do třídy, kde jsme měli španělštinu, a hned
začala pracovat na zadání, které bylo napsané na tabuli. Když
jsem byla hotová, zamžourala jsem na Scotta McCallistera,
který seděl vedle mě. Dřímal nad nedokončeným časováním
sloves.
Scott byl zápasník - hezký kluk s velkýma hnědýma očima
a dětskou tváří. Byl ke mně vždycky zdvořilý, dokonce se
mnou někdy i flirtoval. Ale nebrala jsem to vážně, protože
jsem věděla, že se tak chová ke všem holkám.
Hodina už končila a učitelka nám řekla, abychom se zatím
věnovali své závěrečné práci.
„Ehm, seňoro Martinezová?“ zvedla jsem ruku. Přikývla.
„Budete vybírat domácí úkol?“
Z lavic se ozvalo kolektivní zaúpění. Kluk vedle Scotta
na mě zasyčel: „Co nedržíš hubu,blbko?!“ Sklouzla jsem do
lavice, zahanbená svým novým sociálním faux pas.
yyAhy sil" přikývla seňora Martinezová. „Gracias, Anna. “
„Proč musíš bejt pořád tak vzorná?“ zavrčel Scott. Podívala
jsem se na něj, ale oči se mu smály Když učitelka došla
až k nám, neměl jí co odevzdat.
Než dokončila vybírání úkolů, byla jsem pořád rudá. Veronica,
která seděla přede mnou, se po mně soucitně otočila.
Ona a já jsme byly jediné ve třídě, kdo úkol udělal.
Pak už vypukla volná zábava. Závěrečnému projektu se
nikdo nevěnoval. Já ano, protože jsem posedlá dodržováním
pravidel. Jinak se všichni začali bavit mezi sebou. Slečna
Martinezová to ignorovala a posadila se ke svému počítači.
I učitelé se už nemohli dočkat, až budou prázdniny.
Otevřela jsem notebook.
Veronica se sehnula, aby si uklidila věci do tašky, a zahlédla
moje nohy.
„Suprový sandály!“ pochválila mě. „Odkud je máš?“
Teď by se mi hodilo, kdybych uměla lhát. Dívala jsem se
na obrazovku notebooku, když jsem jí odpovídala. „Ehm,
díky. Já myslím, že budou z nějakýho blešáku nebo výprodeje.“
„Aha.“ Veronica šije prohlédla znova. Teď už se netvářila
tak obdivné. Vyměnily jsme si zdvořilý úsměv. Měla krátké
tmavé mikádo a výrazný řecký nos. Když mě přistihla,
jak jí zírám na nos, ohromila mě vlna jejího sebeopovržení,
která ji temně obklopila, než se zase otočila ke své sousedce
v lavici. No ovšem. Ten rys, který ji podle mě dělal svůdnou
způsobem, o jakém se mi ani nesnilo, Veronica sama u sebe
nenáviděla.
Scott se ke mně otočil.
„Co děláš v pátek večer, malá?“
„Nada, “ odpověděla jsem.
„Eh?“ Jeho zmatek mě rozesmál.
yJSÍada, čili Španělsky nic.“
„No jo. Asi jsem v tobě nějak vzbudil mylnej dojem, že
tady někdy dávám pozor. Hele, nechtělo by se ti na mejdan?
Genovi rodiče mají barák u jezera.“
Srdce mi poskočilo. „To by bylo bezva. Ale... já nevím.“
Naklonila jsem se nad lavici, jako bych studovala rýhy, které
do ní vyryly generace studentů.
„Jay jde taky. No tak, pojď. Nikdy jsme spolu na mejdanu
nebyli.“ Kdyby se na mě podíval tak zasněným pohledem
někdo jiný než Scott, asi bych z toho měla dost zamotanou
hlavu. Četla jsem jeho emoce: štěstí, naději. Slabou touhu.
Jeho pozvání a zřejmý zájem mi musely lichotit.
„Tak já to proberu s Jayem,“ řekla jsem a pominula skutečnost,
že budu muset přesvědčit hlavně Patti. „Ale víš, já
na mejdany moc nejsem... teda na to, co se tam dělá.“ Nedokázala
jsem se mu při tom ani podívat do očí, ale na druhou
stranu jsem nechtěla, aby si dělal falešné naděje.
„Jo, já vím,“ potvrdil. „Proč vlastně?“
Jak to mám vysvětlit? Nedívám se skrz prsty na svoje
spolužáky, že pijí a chodí na párty. Vím, že je to jen nevinná
rebelie a sebepoznávání. Ale byl v tom i příslib nebezpečí,
který mě vždycky silně lákal. Ironií osudu mě ale to nebezpečí
zároveň odpuzovalo.
„Ty se bojíš opít?“ zeptal se Scott.
„Tak trochu,“ přiznala jsem. „Bojím se, že bych pak třeba
dělala věci, který normálně nedělám.“
„V tom je právě ta sranda. Člověk je otevřenej a svobodnej.“
Otevřenost. Svoboda. Napadlo mě, jestli tohle oceňoval
i Danny Lawrence, když omdlel na párty na trávníku
a ostatní opilí kluci dostali nápad, že bude velká zábava,
když se na něj všichni vymočí. Anebo ta hrozná věc, o které
se na Cassu nikdy nemluvilo - jedna holka z maturitního
ročníku řídila auto zfetovaná, vyletěla ze silnice a zabila
svou nejlepší kamarádku, která seděla na sedadle spolujezdce.
Cítila se svobodná? Kdykoli jsem ji viděla jít chodbou
v černém oblaku hryzajících výčitek svědomí, chtělo se mi
nad ní brečet.
„Asi jsem na to moc nudná,“ zamumlala jsem.
Chystala jsem se ten hovor ukončit. Podívala jsem se na
hodiny a ulevilo se mi. Už každou chvíli zazvoní.
„Věř mi, Anno.“ Scott se ke mně naklonil. „Stačí jedna
sklenička nebo jedna pilule, a už si budeš připadat všechno
jiný, jen ne nudná.“
Cítila jsem, jak se ve mně všechno svírá. Pilule. Extáze.
To slovo mi poskakovalo v hlavě jako ping-pongový míček,
který nejde chytit. Temný proud ve mně se rozechvěl touhou,
dech se mi zrychlil. Nechtěla jsem na to myslet. Tohle se mi
stávalo při každé zmínce o drogách nebo alkoholu. A tohle
mě taky po pravdě řečeno táhlo od loňska k Jayovi. Viděla
jsem, že v tomhle jsme si podobní, i když ne úplně stejní.
I pod jeho emocemi se táhla černá niť, která se napínala
při každé zmínce o alkoholu. Nevěděla jsem přesně, co
to je, ale chtěla jsem, abychom na to byli spolu. Abych mu
mohla pomoct, ochraňovat ho. Legrační myšlenka, vzhledem
k tomu, že je takový pořízek.
Dívala jsem se na Scotta, který se na mě šklebil. Ne zlověstně,
spíš jako by říkal: Chci s tebou něco zažít.
Veronica zřejmě zaslechla něco z naší tlumené konverzace,
protože se na nás otočila a spiklenecky se usmála.
Jdeš na mejdan, Anno?“
„Nevím. Možná.“
„Měla bys přijít. Bude to mohutný! Jdou tam úplně
všichni.“
Zadívala jsem se na lavici a přejela gumou po vyrytých
obrazcích. Mohla bych se z toho nějak vyzout, kdybych
změnila téma?
„Ve středu mi bude šestnáct,“ prohodila jsem. „Dostanu
řidičák.“
„Teda, to ti závidím!“ vyhrkla Veronica a pleskla dlaní
do lavice. „Mně je šestnáct už tři měsíce, a táta mi nedovolí,
abych si řidičák udělala. On mě prostě nenávidí1 A budeš
mít auto?“
„To ne.“ Ani náhodou.
Zazvonilo. Všichni popadli věci a hrnuli se ze dveří. Napětí,
které mě svíralo zezadu jako svěrák, povolilo své ocelové
prsty a propustilo mě.

Omlouvám se, že jsem ji nepřidala už minulý týden, měla jsem toho teď nějak moc:) Ale pokusím se ještě jednu přidat teto výkend:)*