Spáry temnoty - Ztracená důvěra

Část 6. - Rozhodnutí

Pár dní se nedělo nic. Volis při každém jejich setkání vrhal po Ethanovi zvídavé a chtivé pohledy, on ho však úspěšně ignoroval. Až pak jednoho dne...

„Máme je!" Komandér vtrhl do Ethanovy kajuty jako meteorit. Bylo to nepříjemné vyrušení z meditace, Ethan se však neotočil, dokonce ani neotevřel oči. Seděl klidně dál v meditační poloze jen se přitom mírně zavrtěl.

„Výborně..."

„Zajali jsme jich asi pět, zbytek bojoval až do konce," pokračoval Volis vzrušeně dál a přecházel přitom po kajutě sem a tam.

„To jich moc nebylo," odtušil nevzrušeně Ethan a pokusil se zkrotit své rozutíkané myšlenky.

„Nikdy jsem netvrdil, že jich je hodně. Ale dělali nám tu škodu."

„Tak teď máte pokoj. Chcete ještě něco, nebo už mě necháte dokončit meditaci?"

„Doufal jsem, že nám ještě pomůžete."

Ethan vzdal pokusy o další zklidnění své mysli a otočil se. V očích mu planul žár a tvář se mírně napjala.

„Co ještě po mně chcete?"

„Pomoct s výslechem," Volis si jeho výrazu všiml, nijak to na sobě ale nedal znát. „Vaše metody jsou pověstné, hodně by nám to usnadnilo práci."

„Mé metody vám nezaručí, že zůstanou naživu."

„Věřím, že se budete snažit."

Ethan propaloval komandéra vzteklým pohledem.

„Možná... veďte mě!"

Cely na základně vypadaly stejně bezútěšně jako všude jinde. Tmavý, studený kov, zima a strašidelné zvuky z potrubí kolem.

Komandér Volis Ethana zavedl do prostorné výslechové místnosti. V křeslech stálo spoutáno několik zajatců. Dva muži a jedna žena.

„Nechcete nás nechat o samotě?" ohlédl se Ethan na komandéra.

„Ne, lorde Litoriele, rád vám budu asistovat." Nešlo si nevšimnout, jak to jméno zapůsobilo. Ve tvářích zajatců svitlo. Všichni se jako na povel otočili k němu. Ethanovu tvář však vidělo jen málo lidí. Povětšinou nosil hlubokou kápi a pečlivě svou tvář skrýval. Za to jeho jméno už stihlo proniknout do povědomí galaxie. Ne sice tolik, jako jméno lorda Vadera, přesto nahánělo strach a hrůzu.

Ethan obcházel kolem zajatců. Ruce založené za zády. Kráčel pomalu, klidně. Jako zlověstný, černý stín. Nemusel pronést ani slovo a už samotná jeho přítomnost naháněla jednomu ze zajatců husí kůži. Se škodolibým úsměvem si všiml, jak se třese po celém těle. Zastavil se u něj. Muž se snažil tvářit statečně, tváří v tvář bestii s Ethanovou pověstí to však dlouho nevydržel.

„Co vás zajímá, komandére?" Zeptal se potom a pohlédl na Volise. Ten přistoupil blíže k nim.

„Kolik vás krys ještě zbývá?" Muž podle očekávání neodpověděl.

„Komandér se na něco ptal. Kolik vás je?" Zopakoval otázku Ethan. Jeho hlas studil jako led a bodal jako jehla. Ani tentokrát se nedočkali žádné odpovědi. Lehce se pro sebe pousmál. Doufal ve vzdor, toužil si na někom vybít vztek, který kypěl pod povrchem.

Jemným pohybem natáhl k muži ruku a sledoval, jak se jeho výraz pomalu mění. Zajatec se snažil odolat, ale nedokázal to. Nejprve se začal třást po celém těle, zrudl v obličeji, zaťal křečovitě zuby a za chvíli vyjekl bolestí.